Po těch společných letech jsem si myslela, že manžela znám jako své boty. Jenže pak zemřel a na povrch vyplavaly věci, o kterých jsem neměla tušení.
Nebyli jsme dokonalý pár. Hádali jsme se kvůli penězům, dětem i tomu, že Milan zásadně nechával mokrý ručník na posteli. Přesto jsem mu věřila. Byl to můj nejlepší přítel, člověk, kterého jsem potřebovala.
Milovala jsem ho a byla přesvědčená, že i on miluje mě. Když po krátké nemoci zemřel, měla jsem pocit, že s ním odešla polovina mého života. Jeho věcí jsem se dlouho nedokázala ani dotknout.
Neměla jsem je vůbec číst
Teprve minulou zimu jsem se odhodlala uklidit skříň v pracovně. V jedné krabici byly staré smlouvy, fotografie a obálka. Chtěla jsem ji vyhodit, ale uvnitř něco bylo. Vypadalo to na nějaké dopisy.
První, na který jsem letmo koukla, začínal slovy: „Milane, už zase jsem čekala, že přijedeš.“ Četla jsem dál, přestože jsem okamžitě pochopila, že bych neměla.
Žena se jmenovala Renata a z dopisů vyplynulo, že jejich vztah netrval pár týdnů, ale skoro šest let. Bylo to v době, kdy našim dětem bylo kolem dvaceti a já pracovala na směny v nemocniční kuchyni.
Měl dvě tváře
Milan tehdy často jezdil služebně do Brna. Alespoň to tvrdil. Renata bydlela kousek za městem a psala mu o společných víkendech, výletech i o tom, jak jí sliboval, že až budou děti samostatné, všechno vyřeší.
Nejvíc mě zasáhl jeden dopis napsaný den po mých padesátých narozeninách. Tehdy jsme měli doma velkou oslavu. Milan mi před všemi připil, objal mě a prohlásil, že by mě za žádnou jinou nevyměnil. Druhý den odjel údajně na pracovní poradu.
Jenže Renata mu v dopise děkovala za krásné odpoledne. Seděla jsem mezi těmi starými papíry a připadala si jako hlupák. Najednou jsem si vybavovala všechny jeho pozdní návraty, nové košile i dovolenou, na kterou se mnou odmítl jet kvůli práci. Kolik z toho byla pravda?
Našla jsem tu druhou
Nedokázala jsem na to přestat myslet, a tak jsem se rozhodla Renatu vyhledat. Trvalo mi několik týdnů, než jsem se odhodlala zavolat. Čekala jsem sebevědomou ženu, na kterou se budu moci zlobit. Místo toho se ozval unavený hlas staré paní.
Když jsem vyslovila své jméno a řekla, proč volám, dlouho mlčela. Nakonec souhlasila se setkáním. Seděly jsme proti sobě v malé kavárně a já měla zvláštní pocit, že se dívám do vlastní minulosti.
Renata mi přiznala, že Milan vztah ukončil, protože ode mě nikdy skutečně odejít nechtěl. Ona na něj ještě nějakou dobu čekala. Nikdy se nevdala. „Milovala jsem ho,“ řekla tiše. Neodpověděla jsem. Já ho milovala také.
Už se ho bohužel nemohu zeptat
Zeptala jsem se Renaty, jestli Milan někdy opravdu uvažoval, že mě opustí. Zavrtěla hlavou. Prý jí sliboval společnou budoucnost, ale jakmile měla přijít řeč na konkrétní kroky, vždycky couvl. Lhal tedy nám oběma.
Domů jsem se vracela s pocitem, že jsem přišla o manžela podruhé. Poprvé mi ho vzala smrt, tentokrát pravda. Dopisy jsem nespálila, jen jsem je vrátila do krabice a schovala. Dětem jsem nic neřekla.
Pro ně byl táta člověk, kterého milovaly, a nevidím důvod, proč jim po jeho smrti ničit vzpomínky. Moje už se změnily navždy. A tak někdy stojím u Milanova hrobu a říkám mu věci, které měl slyšet ještě za života.
Ptám se, proč mi to udělal a jestli mě vůbec někdy doopravdy miloval. Jenže on mlčí. A právě to mě bolí ze všeho nejvíc.
Dana J. (68), Kladno
