Když se dcera rozhodla pomáhat svému otci, naše vztahy se pokazily. Trvalo dlouhé měsíce, než pochopila, proč jsem ji před ním tak dlouho varovala.

Moje dcera Monika a já jsme si byly vždy blízké. Po rozvodu jsem ji vychovávala sama a dlouho jsme se jedna druhé svěřovaly téměř se vším. I když dospěla, našla si dobrou práci a začala žít po svém, pravidelně jsme se vídaly a volaly si.

Nikdy by mě nenapadlo, že se jednou kvůli jejímu otci přestaneme na celé měsíce bavit. A přitom jsem si přála jediné, aby jí neublížil tak jako kdysi mně.

Chtěla mu pomoci

S Karlem jsme se rozvedli před dvaceti lety. Odešel tehdy za jinou ženou a naše manželství skončilo po letech. Nebylo to vůbec jednoduché. Hodně pil, peníze se u nás nikdy dlouho neohřály a na Moniku po rozvodu příliš nemyslel.

Přesto jsem se snažila, abych před ní o otci nemluvila špatně. Byl to pořád její táta a já věděla, že jí chybí. Před rokem ho postihla mrtvice. Zůstal sám ve starém domku, měl dluhy a sotva vycházel s penězi.

Když se to Monika dozvěděla, začala za ním jezdit. Nejdřív mu vozila nákupy, později mu pomáhala s účty, zařizovala léky a občas mu i něco zaplatila. Věřila, že se konečně sblíží.

Přestaly jsme spolu mluvit

Já jsem z toho měla obavy. Karla jsem znala a bála jsem se, že Moničinu ochotu začne brát jako samozřejmost. Několikrát jsem jí řekla, ať si dává pozor a nenechá se připravit o všechny úspory. Jenže Monika to vnímala jinak.

Myslela si, že otci nedokážu odpustit a že jí nepřeju, aby s ním měla hezký vztah. Jednou jsme se kvůli tomu ošklivě pohádaly. Řekla mi, že pořád vidím jen jeho chyby a že lidé přece dostávají druhou šanci.

Já jí odpověděla, že druhá šance neznamená, že musí za někoho platit všechny účty. Nakonec odešla a práskla dveřmi. Následující měsíce jsme spolu téměř nepromluvily. Nezvedala mi telefon a na narozeniny poslala jen krátkou zprávu. Moc mě to bolelo, ale nechtěla jsem ji nutit, aby si vybírala mezi námi.

Přišlo kruté zklamání

Jednoho zimního odpoledne se ale Monika nečekaně objevila u mých dveří. Hodila klíče od auta na stůl, sesunula se do křesla a rozplakala se. Tak zoufalou jsem ji neviděla snad od dospívání. Nejdřív jsem si myslela, že se jí něco stalo cestou.

Přiskočila jsem k ní a ptala se, jestli je v pořádku. Jen zavrtěla hlavou a mezi vzlyky ze sebe dostala: „Už k němu nikdy nepůjdu, mami. Nikdy!“ Nemusela jsem se ptát, o kom mluví. Toho dne odjela za otcem s velkým nákupem.

Vezla mu jídlo, léky a chtěla mu pomoci zaplatit další složenky. Jenže u něj našla ženu ze sousedství, se kterou se Karel začal scházet. Zjistila, že otec utratil peníze určené na domácnost za alkohol a různé věci pro svou novou známost.

Když se ho zeptala, proč jí tvrdil, že nemá ani na jídlo, místo vysvětlení se rozčílil. Vyčetl jí, že mu pořád něco kontroluje, a nakonec jí řekl několik opravdu ošklivých věcí. Přirovnal ji ke mně a vyhodil ji z domu.

Měla jsem o dceru strach

Poslouchala jsem ji a bylo mi jí strašně líto. Věděla jsem, kolik času a peněz otci věnovala. Jezdila za ním po práci, nakupovala mu, sháněla lékaře a těšila se z každé chvíle, kdy se k ní choval hezky.

Doufala, že se z nich konečně stanou táta a dcera, kteří si mají co říct. Teď měla pocit, že pro něj byla dobrá jen tehdy, když něco potřeboval. Přiznám se, že mě na okamžik napadlo říct, že přesně před tím jsem ji varovala. Jenže když jsem viděla, jak se jí třesou ruce, rychle jsem tu myšlenku zahnala.

Nechtěla jsem jí nic vyčítat

Sedla jsem si vedle ní a objala ji. Chvíli jen plakala a já ji držela kolem ramen. Pak se ode mě odtáhla a řekla: „Já jsem byla tak hloupá, mami. Myslela jsem, že když mu pomůžu, začne mě mít konečně rád.“ Ta věta mě zasáhla víc než všechno ostatní.

Najednou jsem pochopila, že nešlo jen o peníze a o její přesvědčení, že se lidé mohou změnit. Monika se pořád snažila získat něco, co jí v dětství chybělo. „Hloupá nejsi,“ odpověděla jsem.

„Jen jsi chtěla mít tátu.“ Znovu se rozplakala a já si uvědomila, jak moc mi během těch měsíců chyběla. Nechtěla jsem promarnit další večer hádkou o člověku, který už napáchal dost škody.

Zapily jsme křivdy

Vstala jsem a šla do spíže. Měla jsem tam láhev domácí meruňkovice, kterou jsme kdysi dostaly od příbuzných. Vytáhla jsem dvě malé skleničky a postavila je na stůl. Monika na mě překvapeně koukala.

Věděla, že tvrdý alkohol skoro nepiju. „Na co si připijeme?“ zeptala se opatrně. Chvíli jsem přemýšlela a pak řekla: „Na toho nenapravitelného chlapa.“ Monika se nejdřív zarazila a potom se rozesmála.

Připily jsme si a já jí hned nabídla, že může zůstat přes noc. „Stejně už nikam nepojedeš,“ dodala jsem. Přikývla a poprvé od příchodu se trochu uklidnila.

Konečně jsme si rozuměly

Seděly jsme spolu dlouho do noci. Povídaly jsme si o všem, co se za poslední měsíce stalo. „Měla jsem tě víc poslouchat,“ povzdechla si. „A já jsem tě měla nechat, abys na některé věci přišla sama,“ odpověděla jsem. Pak se na mě podívala a tiše řekla: „Promiň mi to, mami.“ A vše bylo zase v pořádku.

Jarmila D. (61), Sušice