Moje švagrová Kamila se dlouhá léta snažila být tou nejdůležitější osobou v životě mého bratra. Aby tomu tak bylo, klidně nás hodila přes palubu.

Když si můj bratr Zdeněk po smrti své ženy našel novou partnerku, měla jsem radost. Samota mu nesvědčila a Kamila na mě zpočátku působila jako žena, která by mu mohla vrátit chuť do života.

Byla milá, pozorná a starostlivá. Zdeňka dokázala po dlouhé době rozesmát a my jsme ji mezi sebe přijali bez výhrad. O to déle mi trvalo pochopit, proč se můj vztah s bratrem začal pomalu měnit.

Dnes už vím, že Kamila od začátku bojovala s někým, koho nikdy nemohla porazit – s jeho první ženou, která už nebyla mezi námi.

Vypadala jako hodná žena

Zdeněk byl po smrti manželky zničený a Kamila ho dokázala vytáhnout mezi lidi. Jezdili spolu na výlety, po čase se k němu nastěhovala a nakonec se vzali. Zpočátku jsme spolu vycházely dobře. Pak ale začaly drobnosti.

Když jsme vzpomínali na Zdeňkovu první ženu, Kamila ztichla nebo změnila téma. Postupně z domu zmizely její fotografie a některé věci, které tam po ní zůstaly. Brzy začali ze Zdeňkova života mizet i lidé.

Kamila nikdy neřekla přímo, že nás nemá vídat. Když ale přišla jeho dcera, poznamenala, že určitě zase něco potřebuje. O mně tvrdila, že se příliš pletu do jejich života a pořád ji srovnávám s jeho první ženou.

Zdeněk se podobným řečem nejdřív smál, potom se při našich návštěvách začal mračit a nakonec nám několikrát řekl, že chce mít konečně klid.

Vadil i jeho pes

Nejvíc mě zarazilo, když zmizel Zdeňkův starý pes, kterého si pořídil ještě s první ženou. Bratr ho miloval, Kamile ale vadil. Tvrdila, že doma zapáchá, pouští chlupy a péče o něj Zdeňka zbytečně unavuje. Jednou jsem přijela a pes nikde.

Kamila mi oznámila, že ho odvezla k lidem, kteří se o něj postarají lépe. Tehdy jsem se s ní poprvé opravdu pohádala. „V tomhle domě jsem deset let, a pořád tady žiju s mrtvou ženskou!“ vyjela na mě.

„Pes byl její, dcera pořád mluví o mamince a ty při každé návštěvě vzpomínáš, jak byla báječná. Já jsem tady pořád jen ta druhá!“ Najednou jsem pochopila, co jí celé roky vadilo. Kamila žárlila na celý Zdeňkův předchozí život. Chtěla být jediným člověkem, kterého potřebuje.

Izolovala ho

Nejhorší období přišlo, když Zdeněk těžce onemocněl. O jeho zdravotním stavu jsme dlouho skoro nic nevěděli. Kamila tvrdila, že je unavený a návštěvy si nepřeje. Když jsem mu volala, telefon často nezvedal a ona mi později oznámila, že spal.

Prosila jsem ji, ať mě za ním pustí alespoň na chvíli. „Až bude chtít, řekne si,“ odpověděla. Dodnes nevím, nakolik to bylo skutečně bratrovo přání a nakolik její rozhodnutí. Když jsem ho konečně viděla, byl už velmi slabý a na dlouhé vysvětlování nebyl čas.

Zemřel krátce nato. Až pak jsme zjistily, že dům už nějakou dobu patří Kamile. Bratr ho na ni ještě za života převedl a jeho dcera si z něj nakonec odnesla jen několik osobních věcí po rodičích. Nechtěly jsme už bojovat.

Zůstala sama

Kamila tak dostala přesně to, o co usilovala. Zdeňka i dům měla jen pro sebe a nikdo do jejich života nezasahoval. Jenže teď zůstala ve velkém baráku sama. Občas ji potkám. Nezdravíme se.

A pokaždé mě napadne, že ve snaze odstranit ze Zdeňkova života každého, s kým se o něj musela dělit, odstranila i lidi, kteří by mohli zůstat s ní.

Lenka H. (75), Hradec Králové