Od dětství jsem byla posedlá touhou žít někde na samotě uprostřed divoké přírody. Možná za to mohla moje vzpomínka na minulý život…

Od dětství jsem posedlá vztahem k přírodě. Těšila jsem se vždycky, až pojedu k babičce a dědečkovi na samotu. Děda byl myslivec, byla jsem v jeho domku na kraji lesa šťastná!

Když jsem se ale měla vracet v neděli odpoledne domů do města, propadala jsem smutku. Když jsem chodila na střední školu, vyrážela jsem se spolužáky na víkendové vandry.

V lese jsem dokázala dovádět a nebála jsem se ani šplhat po stromech. Všichni se mi smáli, já se to snažila taky obracet v humor, ale v hloubi duše jsem cítila, že to není jen póza. Že to tak cítím.

Sny o liánách

Už od dětství se mi navíc často vracely podobné sny, které jsem si nedokázala nijak vysvětlit. Nejčastěji to bylo za úplňku. Šplhala jsem v nich po stromech, houpala se na liánách a přeskakovala z větve na větev. Připadala jsem si neuvěřitelně svobodná.

Ve spánku jsem se dokázala tak rozdivočit, že mě musela maminka budit, abych se vzpamatovala. Dětský lékař tvrdil, že mě to přejde po pubertě. Ale nestalo se tak. Už se nad tím nedalo jen tak mávnout rukou. Divoké sny mi ničily život.

Žádný přítel se mnou nevydržel, noci se mnou byly prý nesnesitelné. Byla jsem jako náměsíčná. Ve spánku jsem skákala kolem postele a šplhala po nábytku.

Vyskákat se

Už jsem byla zoufalá. Začala jsem chodit na terapie, a před spaním se dokonce svazovala. Jenže to mělo ten efekt, že u mě propukla ataka. Začala jsem být agresivní, bála jsem se sama sebe.

Chodila jsem po psychiatrech i léčitelích, až mi jeden řekl zajímavou věc. Poznamenal, že všichni jsme se vyvinuli z opice, a u někoho je tento zážitek stále mocně uložený v genech.

„Není dobré to v sobě potlačovat, hledejte možnost, jak se vybít. Vyskákat, vydovádět. Trampolína by možná pomohla,“ dodal. Neměla jsem co ztratit. Poslechla jsem ho a pořídila trampolínu.

Ať už byl důvod mých divokých nocí jakýkoli, podstatné bylo, že mi skákání na trampolíně opravdu pomohlo. Konečně jsem i za úplňku spala klidně. Sny o liánách už se nevrátily.

Vlasta (64), Brno