Ta vilka byla kouzelná. Koupili jsme ji za podezřele málo peněz. Brzy jsme pochopili proč. Nebydleli jsme v ní totiž sami…
Po tom jsme vždy toužili. Bylo až k neuvěření, jak byl domek z devatenáctého století zachovalý a že se nám ho podařilo získat doslova za hubičku.
Jako kdyby mě někdo sledoval
Ulehla jsem do čerstvě povlečených peřin a slastně se roztáhla přes celou půlku postele. Netrvalo dlouho a usnula jsem hlubokým spánkem po vyčerpávajícím dni, plném rozbalování krabic. Vše se zdálo perfektní. I druhou noc jsem usnula bez problémů.
Nicméně mé spaní už tak poklidné nebylo. Manžel se neustále převaloval a mě tím probouzel. Ani já se necítila dobře. Měla jsem nepříjemný pocit, že mě někdo sleduje. Byla nejčernější noc, jakou jsem v životě zažila. Odbila třetí hodina ranní.
Okno bylo otevřené dokořán a do naší ložnice proudil studený vánek. Otevřela jsem oči do černé tmy. Můj zrak pomalu rozpoznával obrysy nábytku. Podívala jsem se do okna a ztuhla hrůzou. Stál tam muž. Jeho pohled byl šílený.
Měl děsivý úsměv od ucha k uchu, jeho pohled směřoval kamsi do stropu, ale já přesto cítila, že upřeně zírá na mě. Polil mě studený pot, rozbušilo se mi srdce a začala jsem křičet hrůzou. Tím jsem probudila manžela. Záhadný muž zmizel a nebylo po něm stopy.
K mému neštěstí jsem však onu šílenou postavu vídala všechny nadcházející dny. Každý večer jsem usínala v hrůze a strachu. Manžel mi to však nevěřil. Když jsem ho vzbudila, postava zmizela, jako by byla z démonického světa. Oči toho muže budily takovou hrůzu, až na mě šly mdloby.
Kriminálník
Situace se stala nesnesitelná. Nechtěli jsme se domu vzdát, manžel se k němu upnul, a tak pro mě nebylo úniku. Přesvědčila jsem ho tedy alespoň o tom, abychom se přesunuli z ložnice do obýváku a spali tam. V obývacím pokoji se hlava šílence neobjevovala.
Jednoho večera mě neprobudil zběsilý pohled muže u okna, ale výkřik a rána z naší ložnice. Vyskočili jsme s manželem z postele a rozběhli se na místo křiku. Na zemi tam ležel neznámý muž v mdlobách. V rukou držel nůž a na hlavě měl masku.
Neváhali jsme a zavolali policii, která bleskově přijela a maskovaného muže vzkřísila. A jak se ukázalo, muži zákona toho muže dobře znali. Byl to muž, který vylupoval rodinné domky a neváhal ani zabít. Policii dlouho unikal.
Teď ale stál uprostřed naší ložnice, třásl se po celém těle a policii se vůbec nebránil. Při odchodu opakovaně a zmateně vyprávěl historku o muži se šíleným úsměvem, který se před ním vynořil.
Toho neznámého muže s maniackým úsměvem a zběsilým pohledem jsem od té doby už nikdy v našem domě neviděla. Nevím, odkud přišel a co byl zač, ale zachránil nám majetek a možná i životy.
Milada V. (60), Zábřeh
