Jakmile jsem si koupila ten lapač snů, spojila jsem se ve spánku s mým drahým dědečkem a on začal dávat rady. Životem jsem od té chvíle plula lépe.

Jak jsem ten lapač snů prvně uviděla, prozradila mi intuice, že to nebude marná investice. Toužila jsem po něm dlouho, to mí blízcí věděli, ale všem jsem zakázala mi jej kupovat.

Musím si ho vybrat sama! Tušila jsem, že na tom záleží. A tak jsem chodila po obchodech a říkala si – ten ne, ten také ne… Až jsem ho konečně uviděla. To je ten pravý! V čem byl lepší než ty ostatní? To jsem netušila!

Byla to náhoda?

Hned první noc, co jsem svůj nový lapač snů pověsila nad svou postel, se mi zdál zvláštní sen. Z mlhy přede mnou se vynořil můj milovaný děda, který pár let předtím zemřel. Podíval se na mě a klidným hlasem řekl: „Podej si přihlášku na vysokou školu.

Máš na to! A až budeš dělat zkoušky, mysli na mě.“ Druhý den jsem pod vlivem snu podala přihlášku na školu, po níž jsem už dlouho toužila, ale netroufala si. Rodiče se tehdy divili, protože jsem rozhodně nepatřila mezi premianty třídy.

I já si toho byla vědoma, sen mi ale dodal mimořádnou odvahu. Dědova slova mi zněla v hlavě, když jsem dělala přijímací zkoušky. A ono to opravdu fungovalo.Na školu jsem se dostala, všichni si říkali, že to byl zázrak, a že mě jistě rychle vyhodí.

Po zkouškách

O dědovi se mi zdálo dál, a jeho rady byly spolehlivé. Před každou zkouškou mi řekl, jakou otázku si vytáhnu. A po poslední zkoušce mi děda ve snu povídá: „Jeď s novými spolužáky na hory, poznáš tam svého budoucího manžela.“

A já jela! Opravdu jsem se tam dala dohromady s jedním ze svých spolužáků – Mirkem. Hrozně jsem se do něho zamilovala.

Měl pravdu

Tentokráte děda nejásal. Šeptal mi do ucha ve spánku, že tenhle není ten pravý, že jsem vybrala špatného spolužáka. Nevěřila jsem. Jenže se ukázalo, že děda měl zase pravdu.

Mirek se na mě za dva měsíce vykašlal, a vzala jsem si jiného spolužáka, Ivana. Po naší svatbě se už dědeček ve snu neobjevil, byť lapač snů mi stále visel u postele. Možná děda už splnil svůj úkol a dovedl mě k životnímu štěstí.

Anna (67), Plzeňsko