Je tomu už několik let, co se mi pod okny objevil krásný medový kocourek. Nakonec k nám na zahradu přivedl i svoji majitelku. Tak došlo k nečekanému shledání.
Odpoledne bylo krásné. Seděla jsem na terase a popíjela kávu. Přemýšlela jsem, co koupím svému muži k šedesátinám, které se budou slavit příští víkend na naší zahradě.
Pozvali jsme spoustu jeho přátel. Příbuzné jsme nezvali. Už mnoho let jsem byla s bratrem a jeho rodinou na kordy. Po smrti táty jsme se zhádali o dědictví. Nebylo toho moc, co nám po tátovi zbylo, ale šlo o princip.
Největší bitva nastala kvůli starožitnému stolku, co si přivezl už náš praděd lodí z Orientu, a o obraz s čínským motivem. Ty dvě věci k sobě prostě patřily. To jsme chápali, ale ani jeden z nás dvou se jich nechtěl vzdát. Nakonec je získal bratr. Roky jsme spolu nemluvili, ale jak to tak bývá, čas hrany obrousí…
Čí asi je?
Po letech vášeň pohasla a já bych ho docela ráda viděla. I švagrovou a jejich děti, samozřejmě již dospělé. Jenže jsem stále nedokázala udělat první krok k usmíření. A bratr evidentně také ne.
Jak jsem tam tak seděla a přemýšlela, koukám, že na našem parapetu sedí kotě. Krásné, medově zbarvené. Pak skočilo do trávy a přiběhlo přímo ke mně. Vůbec se mě nebálo. Rozhodla jsem se, že mu dám něco k snědku. Kotě se spokojeně najedlo a usnulo na gauči.
Odešlo od nás až za dobré dvě hodinky. Čí asi může být? Říkala jsem si, že třeba přijde zase! Celý týden jsem ho vyhlížela marně. Asi patřilo nějakým lufťákům. Jestli přijedou na víkend, určitě přijde na kus dobrého masíčka. Oslava se blížila. Hosté se scházeli.
U plotu
Manžel se jako oslavenec naparoval uprostřed zahrady a příjímal dárky. Všichni se bavili – a já najednou vidím to kotě. Koukalo u plotu a bálo se vejít na zahradu.
Spěchala jsem k němu, aby nezmizelo. Lákala jem jej dovnitř. A tu najednou slyším těsně u mě: „Ahoj teto, to je můj kocourek Medík! To je náhoda, že zabloudil právě k vám.“
Krásná slečna
Přede mnou stála moje neteř, byla z ní krásná slečna. Byla tu prý na dovolené u známých, kteří mají poblíž chatu. Pozvala jsem ji dál a povídaly jsme si celé odpoledne. Říkala, že i její otec, můj bratr, by se rád usmířil.
Nakonec jsme vymyslely, že spolu za ním vyrazíme. Za to, že jsme se po letech smířili, vlastně vděčíme tomu kotěti. Možná cítilo tím svým kočičím instinktem, že k sobě patříme.
Vlasta (76), okolí Brna
