Sblížili jsme se až ve třeťáku na střední, předtím jsme se na sebe mračili, protože se na sebe mračily i naše rodiny. Potom však přišla změna.
S Romanem jsme se dali dohromady ve třeťáku, když nám bylo sedmnáct. Bylo to překvapivé, předtím jsme na sebe koukali s pohrdáním a sotva se pozdravili. Nečekala jsem to, ale musím říct, že se mi líbil odjakživa.
Zakazovala jsem si na to však myslet, připadal mi jako nafoukanec a mimoto se naše rodiny neměly v lásce. Naši tátové se kdysi v hospodě pohádali, poprali a přestali na sebe mluvit, stejně jako se nebavily jejich manželky, předtím kamarádky.
Důvod té rozmíšky nebyl jasný, možná se na něj s postupujícími léty i zapomnělo, ale rodiny spolu nemluvily pořád. Tak jsem se s Romanem pro jistotu taky nebavila.
Ale v ono září, když začal školní rok, jako by bylo něco ve vzduchu, který voněl podzimem, ohníčky v zahradách a dozrávajícími jablky. Byla zrovna tancovačka a tam si ke mně Roman k mému překvapení přisedl a zeptal se mě, jak se mám.
Poprvé v životě
Na to se mě zeptal poprvé v životě, proto jsem vykulila oči a nedokázala ze sebe vydolovat ani slovo, jen jsem si v duchu říkala, že mu to moc sluší. Protože jsem stále udiveně mlčela, mluvil on.
Podotkl, že tancovat rozhodně nepůjde, to že je pro kašpary, ale že bychom se mohli projít. Mohla jsem odmítnout, ale já jsem z nějakého důvodu nechtěla.
A tak jsme spolu kráčeli pod lampami, které se právě rozsvěcovali, poprvé v životě jsme si spolu povídali a smáli se a zjistili, že si skvěle rozumíme. Hned ten večer jsme si řekli, že spolu začneme chodit. Hlavou mi blesklo, co na to asi řeknou naše rodiny.
Neměly radost. Naši mi domlouvali, ať si prý vyberu někoho jiného, že Roman bude určitě nesnesitelný cholerik po tátovi. To se tedy spletli, Roman je kliďas, se vzteklounem bych si nic nezačala. A tak jsme si začali s Romanem připadat jako Romeo a Julie.
Bylo to hrozně romantické. Naše rodiny nám naši lásku nepřály, tudíž jako bychom se ocitli na stránkách té slavné knihy o nenávisti, která vedla k nevýslovné tragédii.
Zlostně mlčel
Když se mě babička později ptala, jestli pořád chodím s tím Romanem, odpověděla jsem, že ano. Že jsme do sebe moc zamilovaní a že si připadáme jako Romeo a Julie. Babička z toho byla na nervy, zejména když jsem dodala, že uvažujeme o tajné svatbě.
Hned běžela za mámou, že má o mě strach. „Však víš, Boženko, jak Romeo a Julie dopadli,“ zakončila skoro s pláčem. Události se daly do pohybu. Máma mi řekla, ať s Romanem klidně dál chodím, že jí to nevadí.
Táta zlostně mlčel, chtěl, pravda, něco říct, ale máma na něj udělala výstražný obličej, a tak mlčel dál. O rok později se na svatbě naše rodiny usmířily, a dokonce znovu spřátelily. Láska zvítězila!
Renata (65), Mariánské Lázně
