Táta jezdil na to místo často, jako bývalý námořník miloval moře a racky. Zejména toho jednoho. Jeho ochočený racek ho radostně vítal i po letech.

Můj tatínek byl námořník. Jezdil do Německa, do Rostocku, a trávil každý rok mnoho měsíců na moři. Když pak přijel domů, do našeho malého města, byl rád, že je s rodinou. Po třech týdnech doma ale už zneklidněl a nejen naše město, ale celé Čechy mu byly malé.

Dálky ho táhly. Bylo to silnější než on. A tak se zase sbalil a vyrazil. Zamířil do Rostocku a jeho přístavu Warnemünde. Vždycky říkal, když se brzy ráno doma probudil a kokrhali kohouti, že mu chybí chechtot racků.

Byl to pro něj nejkrásnější zvuk. Pro našince je to divné, u táty to ale nic zvláštního nebylo. Byl to prostě mořský vlk. Jednoho dne přišla ta chvíle, kdy musel nastoupit do důchodu.

Jen mlčel

Pár měsíců to bral statečně, pak ale začal chřadnout. Byl najednou zádumčivý, málomluvný a bylo vidět, jak se trápí. I když měl domek se zahrádkou a proti němu rybník, nebylo to ono. Mlčel. Byl začátek léta, když zase seděl na zápraží a zíral do dáli.

Tehdy přišel můj manžel s tím úžasným nápadem. „Víte co, tatínku?“ povídá Tomáš. „Sedneme do auta, a projedeme ty vaše přístavy, o kterých tak rád mluvíte! Hurá k Baltu!“

Táta se na svého zeťáka podíval překvapeně a pak hlesl, jestli to myslí vážně. „Na sto procent!“ řekl Tomáš odhodlaně. Jenže já chtěla ta místa vidět taky, a tak jsme jeli všichni tři – já, táta i můj muž.

Ubytovali jsme se v Rostocku na dvě noci, ale protáhlo se to na pět. Vidět tátu tak šťastného se nám nepovedlo dlouho. Hned jak jsme dorazili do Warnemünde na promenádu, táta se rozhlédl a pronesl: „Kde je ten můj Vasil?“

Jsou chytří

S napřaženýma rukama tam stál a rozhlížel se. „Co to dělá?“ ptal se mě manžel. Neměla jsem tušení, když najednou… Od hejna racků se oddělil jeden, který zamířil se svým typickým pokřikem k našemu tatínkovi. Přistál mu přímo na ruce.

„Vasile!“ hladil ho můj táta dojatě, „tys na mě nezapomněl?“ Táta si toho racka zamiloval, když sem jezdil za prací. A jak bylo vidět jeden na druhého nezapomněl. „Myslíte si, že jsou rackové hloupí?“ zeptal se nás táta. „Jsou chytřejší, než si myslíte! Tenhle fešák se mnou plul až do Dánska!“

Pro tátu byl pobyt v místech, kam jezdíval celý život, ozdravnější než nejlepší lázně. Úplně ožil. Od té doby jsme tam jezdili v létě každý rok – dokud tatínek nezemřel. Ve svém pokoji měl spoustu fotek lodí a taky racků.

Marie (60), Děčín