Toužili jsme vyrazit do přírody, podcenili jsme ale počasí, hlavně kluzké a nevyzpytatelné cestičky ve skalách. Měli jsme tehdy víc štěstí než rozumu.

Tu sobotu venku krápalo. S manželem jsme do termosky navařili čaj a vyrazili. Hned za městem déšť ustal a na obloze zazářilo sluníčko. Pocítila jsem příliv energie, ani jsem si nevšimla, že můj muž Pavel mé nadšení nesdílí.

Jak mi řekl později, necítil se dobře a měl prý nějaké zlé tušení. Právě ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že jdu sama, jsem uslyšela volání. „ Pomoooc!“ Nikde jsem Pavla neviděla.

Marné trápení

Až po druhém zavolání jsem ho našla ležet zaklíněného ve skalní průrvě. Pokoušela jsem se jeho nohu nejprve s botou a potom i bez ní z úzké skalní štěrbiny vyprostit. Po několika minutách marného trápení jsem se rozhodla utíkat do nejbližší vesnice pro pomoc.

První člověk, na kterého jsem narazila, byl místní doktor. Takové štěstí, řekla jsem si. Když jsem se zpátky ve skalách objevila s lékařem, spatřila jsem manžela ve stejné poloze, v jaké jsem ho opouštěla. Zaklíněná noha ale začínala tmavnout.

Lékař, který se zdál ze začátku ochotný, po několika minutách marného boje s manželovou nohou usoudil, že neví, co s tím. Prý doběhne do obce ještě pro hasiče.

Vysvobození

Sedla jsem si vedle svého muže a začala plakat. „Neplač, zlato,“ řekl mi Pavel a pohladil mě po vlasech. Musel se při tom pohybu hodně natáhnout. Lehla jsem si k němu a několik minut jsme mlčeli.

Po chvíli jsem se odhodlala zkusit vyprošťovací akci ještě jednou sama. A stal se zázrak! Noha se pohnula a celá fialová se vyloupla ze skalní průrvy. Možná se tím, jak se i přes velkou bolest manžel natáhl, aby mě utěšil, ta noha pootočila.

Bylo to zázračné vysvobození. Když se vrátil lékař s posilami, odvezli nás do nejbližší nemocnice. Být tam ta zaklíněná noha prý o chvíli déle, možná už by se jí zachránit nepodařilo. Měli jsme štěstí.

Renata (57), Turnov