Staří si stěžují na mladé, co svět světem stojí. Sama však takový škarohlíd nejsem, dobře vím, že mnozí mladí lidé jsou báječní.

Mnozí lidé tvrdí, že je dnešní mládež bezohledná, zahleděná jen do sebe a do svých mobilních telefonů, že jim jde jen o peníze a výhody. Mám jinou zkušenost a ráda bych se mladých lidí zastala.

Mám báječnou vnučku, napřesrok bude maturovat. Rozhodně není taková, že by se zajímala jen o drahou elektroniku a pěkné šaty. Skoro každý týden mě navštěvuje a hezky si se mnou popovídá.

Také si ráda hrávala s mým pejskem, podvraťákem Maxíkem, kterého jsem zbožňovala. Když však oslavil šestnácté narozeniny, začal chřadnout.

Aby mi Alenka, moje vnučka, udělala radost, vzala mě i Maxíka do psího salonu, kde ho vykoupali ve vodě s růžemi, hrála při tom hudba, ostříhali ho, vyfénovali, dokonce jej ozdobili nalepovacími náušnicemi.

Šestnáct let

Jenomže když už veterinář jen smutně klopil oči, pochopila jsem, že se Maxík a já budeme muset rozloučit. Nebudu raději popisovat, co bylo dál a jak jsem to prožívala. Proplakala jsem celé týdny. Šestnáct let s báječným psím kamarádem bylo najednou pryč.

Doma jsem stále narážela na jeho hračky, na jeho fotografie. Byly to zlé časy, žilo se mi moc a moc těžko. Jednou jsem šla po městě a tekly mi slzy po tváři, nedalo se to zastavit. Zase kvůli vzpomínce na pejska.

Naštěstí to bylo v takové zastrčené uličce, kolem jen hrstka lidí, jenomže najednou jsem v jedné z kolemjdoucích poznala Alenku – a ona si mě také všimla. Zděšeně vykulila oči. „Proboha, babičko, co se stalo? Proč pláčeš?“ zaúpěla.

Přiznala jsem, že je to kvůli Maxíkovi. Vzala mě za ruku, odvedla do nejbližší kavárny a tam jsme si dlouho povídaly. Mimo jiné se mi svěřila, že má kluka. Říkala, že je velice prima a že mě s ním seznámí.

Nový smysl

Za několik týdnů telefonovala, že toho kluka přivede, abych si ho prohlédla. Upekla jsem kuře, koupila lahev vína a představovala si, jaký asi chlapec mojí vnučky bude. A byl to sympaťák.

Na uvítanou mi podal záhadnou krabici, ve které byly dírky. Otevřela jsem ji a koukalo na mě štěně. Bylo neuvěřitelně podobné Maxíkovi. Hledělo na mě jeho roztomilýma hnědýma očima.

Menší a mladší Max. „Děti moje,“ zajíkla jsem se, „ani si neumíte představit, jakou mám radost!“ Tomáš, přítel naší Alenky, vypadal spokojeně. Políbila jsem ho na čelo a pošeptala mu, že je fajn kluk.

Štěně se vykolíbalo z krabice, udělalo loužičku a začalo trhat lino. Spokojeně jsem ho pozorovala. Můj život dostal nový smysl. Usmála jsem se na vnučku a jejího přítele a bylo mi najednou hezky.

Dana (69), Cheb