Rok od roku to bylo horší. Rádi jsme si brali vnoučata na prázdniny, ale to jejich mlčení a koukání do mobilu nás s mužem dohánělo k šílenství.

Máme dvě dcery a díky nim čtyři vnoučata, které nadevše milujeme. Pepíkovi je dvanáct, Tondovi deset, Rozárce osm a nejmladšímu Jáchymovi sedm.

Vždy jsme rádi, když k nám přijedou všichni najednou, protože si říkáme, že se více vyblbnou a hlavně si k sobě vybudují vztah.

Jenže loňské prázdniny jsme s hrůzou sledovali, že se děti utápějí ve svých mobilech a vydrží do nich zírat i několik hodin. Nezabíraly na ně naše běžné hry – karty, Člověče nezlob, se! Tak jsme letos přemýšleli, co s tím uděláme.

Vichr zaútočil

Všechna vnoučata přijela na prázdniny a tvářila se ještě více znuděně, než před rokem. Nezabírala ani pouť, co se u nás konala, ani šermířské klání na blízkém hradě.

Nebavilo je nic, jen ty mobily a tablety. Říkali jsme si, že je opravdu tato generace podivná, bylo by jim snad jedno, kdyby nastal konec světa. Člověk si má ale dávat pozor na to, co říká, protože vesmír ho slyší.

Ten den se uprostřed noci strhla taková vichřice, že nám zpustošila zahradu. Lehký zahradní nábytek jsme měli u sousedů, a oni ten svůj hledali po poli. Byla to prostě přírodní katastrofa našich zahrádek.

V akci

Jak jsme tam tak smutně stáli a dívali se na tu paseku, vyběhla naše vnoučata z domu a ptala se, s čím mohou pomoct. Jako by se ti znudění človíčkové probudili k životu, protože se něco dělo a jejich pomoc byla zapotřebí.

Najednou ty mobily všichni odhodili a byli v akci. Dívali jsme se na ně a shodli se na tom, že to s tou mládeží tak strašné není.

Kolem našeho plotu se totiž prohnala další omladina, co byla v naší vsi taky na prázdninách. Cestou se ptali u jednotlivých domků, jestli něco nepotřebujeme, že by rádi pomohli.

Tak jsme následující dny s vnučkou zachraňovaly moje květinky na zahradě, zatímco manžel s vnuky odnosil spadané větve z našeho pozemku, a pak šli pomáhat lidem z okolí, které ten vichr taky postihl.

Šárka (71), Vysočina