Prodavačka byla zoufalá a nemohla v prodejně se starožitnými věcmi vydržet. Byla velmi citlivá. Naštěstí jsme jí mohli pomoci a její duše pookřála.

S dcerou máme společné hobby, a tím je procházet starožitnictví. Jednou jsme proto navštívily obchod se starožitným nábytkem v Praze. S nadšením jsme tu chodily, každou zaujalo něco jiného.

Jak jsem tak upadla do zamyšlení, měla jsem náhle dojem, jako by vše kolem ožilo. Stínů v obchodě bylo mraky a začaly se ke mně stahovat. Rozběhla jsem se k východu. Přesně ve stejnou chvíli to udělala i moje dcera, která se nacházela na opačné straně obchodu.

Srazily jsme se ve dveřích, pustila jsem dceru ven první. Před domem jsme se zastavily. „Bože!“ vydechly jsme obě. „Co se stalo?“ vyjekla žena, která před vchodem do obchodu kouřila cigaretu.

Kdo uteče, vyhraje!

„Já tady pracuju. Nemůžu vůbec vydržet vevnitř, stojím tu venku v zimě a pálím cigaretu za cigaretou.“ A začala vyprávět. Hned první den, co nastoupila, měla pocit, že ji někdo sleduje. Seděla za pracovním stolem a řešila papírování.

V jednu chvíli zvedla hlavu a zadívala se do skla skříňky proti sobě. Čím déle do ní hleděla, tím víc nabývala dojmu, že se v něm odráží mužský obličej. Zlý a nepřátelský. Ten pocit byl tak silný, že nevydržela, vzala do ruky nůž a plížila se místu.

Obličej v něm nebyl žádný, nikde nikdo, kdo by se v něm mohl odrážet, obchod byl prázdný. A tak se vrátila zpátky ke stolu. Posadila se, ale jakmile se podívala do skla, byl v něm ten obličej zas. Od té chvíle se bála zůstat v obchodě sama. Živila ale tři děti a nemohla si dovolit přijít o práci.

Motýlí terapie

„Musíte odtud odejít, a to hned!“ řekla jsem jí. Ta žena byla na pokraji sil a taky nejspíš i na prahu blázince. „Pamatujte na děti.“

A jak se říká, v nouzi nejvyšší, pomoc boha nejbližší, osud mě přivedl do těchto míst v pravou chvíli, abych této zoufalé ženě pomohla. Jen co jsem vyřkla tu magickou větu, zazvonil mi mobil. Volal známý, že onemocněl a má problém sehnat za sebe náhradu.

Pracoval jako security v botanické zahradě. „A nepotřebujete někoho natrvalo?“ Zeptala jsem se. Potřebovali. Týden nato jsme šly s dcerou navštívit tu nešťastnou paní do její nové práce.

Vítala nás šťastná. Jiný člověk! „Je tu nádherně. A představte si, že přesně ten den, co jsem nastoupila, se vylíhli tropičtí motýli, jsou všude, jako by mě vítali!“

Tamara (62), Praha