V životě jsou momenty, které si neumíme ani představit. Tak jako se to stalo mně, když jsem se jala být nablízku své kamarádce v těžkých chvílích.
Věru jsem poznala už v první třídě na základce a okamžitě jsme si padly do oka. Byla to zrzavá holčička s pihami a s úsměvem od ucha k uchu, která měla neskutečné kouzlo osobnosti.
Nerozlučné kamarádky
Už tehdy jsem věděla, že tohle bude moje kamarádka. Bez váhání jsem si k ní přisedla, a tak začalo naše dlouholeté přátelství. Já a Věra jsme byly nerozlučná dvojice, která se nikdy nenudila.
Byly jsme stále spolu
Neustále jsme společně něco vymýšlely. Jednou jsme například ořezaly tužku a nastražily ji do boty klukovi, který po Věře hodil mokrou houbu.
Nebo jsme nalily horkou čokoládu do bundy spolužáka, který mě při písemce tahal za vlasy a já kvůli němu dostala pětku. Ani ostatní dívky s námi neměly jednoduchý život. Buď byly na naší straně, nebo proti nám, nic mezi tím neexistovalo.
Vymýšlely jsme vylomeniny
A pokud nám někdo provedl podraz, okamžitě jsme dumaly, jak to oplatit. Holkám jsme sice trochu nadržovaly, ale za přilepené tkaničky lepidlem si podle nás mohly samy. Věra všem jasně řekla: „Kdo nedrží s námi, tak si to odskáče.“ A já jenom přikyvovala.
Já byla ta chytřejší
Základní škola s Věrou utekla jako voda, plná smíchu, dobrodružství a občas i malé války se spolužáky. Bylo to období, na které jsme obě rády vzpomínaly jako na bezstarostné dětství. Netušila jsem, jak moc se naše cesty jednou změní.
Když jsme odrostly dětským střevíčkům, nastal čas na pořádnou pubertu a střední školu. Já byla ta chytřejší, jak říkala máma, a tak mě rodiče poslali na gympl.
Věra šla studovat na obchodní akademii, což jsem chtěla původně také, ale máma trvala na svém, takže jsem měla zkrátka smůlu a musela poslechnout.
Na čas jsme se odloučily
Věra kvůli škole musela na internát, protože byla vzdálená zhruba osmdesát kilometrů od našeho městečka. Zpočátku jsme si často volaly, ale jak už to bývá, život nás postupně odnesl každou jiným směrem.
Čas a vzdálenost nás od sebe oddělily, ale naše cesty se znovu protnuly po střední škole, když jsem začala studovat vysokou ve stejném městě, kde Věra po škole zůstala.
Svědkem na její svatbě
Obě jsme už měly za sebou první lásky, takže bylo o čem povídat, ať už jsme ty kluky obdivovaly, nebo je proklínaly. Jednoho dne, při líčení na jednu z našich oblíbených večerních akcí, mi Věra jen tak mimochodem oznámila:
„Budu se vdávat,“ a smála se jako malá holka. Potom s rozzářenýma očima ještě dodala: „Půjdeš mi za svědka?“ Byla to pro mě víc než jasná věc, u oltáře ji podržím, ať se děje, co se děje.
Bojovala s nemocí
Od oltáře k těhotenství uběhl sotva rok, a já se nemohla dočkat, až uvidím její miminko. V posledním trimestru mi však Věra prozradila něco, co mnou otřáslo. „Jsem vážně nemocná,“ řekla tiše. „Cože?“ vyhrkla jsem zděšeně.
„Co ti je?“ „Mám leukémii, bojuju s ní už od puberty,“ dodala s vážným výrazem. Cítila jsem, jak mi slábnou nohy. „A jak je to vážné?“ zeptala jsem se. Věra se smutně usmála.
„Už jsem tu dávno neměla být, ale andělé slyší moje modlitby a dovolí mi ještě, abych se stala matkou. Uzavřeli jsme spolu totiž dohodu,“ řekla přesvědčivě.
Věra skutečně o pár měsíců později porodila zdravou a krásnou holčičku, kterou pojmenovala Adélka, a začala žít na plné obrátky.
Její přání bylo vyslyšeno
Obklopila se nejrůznějšími krystaly a čerpala z nich pozitivní energii. Se svou nemocí bojovala se statečností, kterou jsem neskonale obdivovala.
Často mi říkala: „Pro Adélku tady budu vždycky.“ Tato věta mě hluboce dojímala a zároveň naplňovala obdivem k její neuvěřitelné síle a víře.
Věděla, že přijde konec
Adélka právě oslavila třetí narozeniny, když mi Věra s nadšením oznámila, že se její zdravotní stav zlepšil. Byla jsem štěstím bez sebe a navrhla jsem, že bychom to měly oslavit. Souhlasil i její manžel, a tak jsme se vydaly oslavovat jenom my dvě.
Vyrazily jsme na wellness víkend. Masáže, hotelový pokoj, kde jsme celý večer prokecaly. Než jsme šly spát, řekla mi Věra, že je ráda, že je mimo domov, protože ví, že to bude její poslední noc. Jako kdyby tušila, že skutečně přijde její konec.
Bude nás stále hlídat
Uprostřed noci se probudila s těžkostmi a rychle se jí přitížilo. Okamžitě jsem zavolala záchranku, ale než dorazila, zhroutila se mi přímo do náruče, kde mi usnula navždy.
Předtím ještě stihla zašeptat, že na nás všechny bude z nebe dávat pozor. Tiskla jsem ji k sobě, neschopná uvěřit tomu, co se právě stalo. Její srdce, oslabené nemocí, to nakonec nezvládlo.
I když od té chvíle uplynulo už několik let, nikdy na ten okamžik nezapomenu. S její Adélkou se stále vídám a pokaždé jí vyprávím, jak výjimečná její maminka byla.
Marta K. (55), jižní Morava
