Jako malá jsem s rodiči chodila na houby. Jednou jsem zažila něco hrozivého. Zabloudila jsem a narazila na děsivé černé zvíře.
Dodnes si nejsem jistá, čemu jsem vlastně čelila. Jako malá jsem sbírání hub milovala. Rozprchnout se po lese a běhat sem a tam. Našim jsem dělala ocásek a kradla jim houby pod rukama. Mám na to jen ty nejlepší vzpomínky.
Rozdělili jsme se
Jednou jsme byli na houbách v lese kousek od Mníšku pod Brdy. Vyjeli jsme brzy ráno. Vyšli jsme do lesa a během chvíle jsme se rozdělili. Každý měl hlavu zaraženou do země a doufal, že něco najde.
Byla jsem do toho tak zabraná, že jsem se ostatním vzdálila. Dokonce jsem měla pocit, že cesta, kterou jsem přišla, se za mými zády zavřela. Jeden strom vypadal jako druhý a já najednou dostala strach, že jsem se ztratila.
Zvíře mě pronásledovalo
Rozeběhla jsem se směrem, o kterém jsem si myslela, že mě vyvede z lesa ven. Spatřila jsem před sebou nějaký plot, za kterým byly pokácené stromy. Začala jsem u něj volat o pomoc. Ale ozývala se jen ozvěna mého hlasu. Zmocnila se mě panika.
A to byl teprve začátek. V dáli jsem viděla, jak se ke mně něco řítí. Vypadalo to jako vlk nebo skutečně veliký pes. Jeho zlé vrčení mě donutilo znovu běžet. Pelášila jsem z kopce a volala o pomoc. Dupot zvířete jsem slyšela stále blíž a blíž.
Jeho zlověstné bručení mě vyděsilo k smrti. K mému neštěstí jsem zakopla o kámen a upadla na zem. V tu chvíli jsem si myslela, že je po mně. Vzala jsem ze země ten kámen a začala jsem s ním máchat kolem sebe a řvát:
„Nech mě být!“ Měla jsem u toho zavřené oči, a tak jsem jen cítila, že zvíře kolem mě našlapovalo. Modlila jsem se k andělům. Pak jsem otevřela oči. Hleděla jsem tváří v tvář černému psovi, nebo možná vlkovi, já vážně nevím.
Ty jeho žlutočerné oči snad v životě nevymažu z paměti. Bylo v nich tolik zla. Poté se ozvalo: „Co tady vyvádíš?“ A já poznala matčin hlas. „Proč ležíš na zemi?“ divil se táta. „To mi neuvěříte,“ začala jsem koktat.
Než jsem to dořekla, rozhlédla jsem se kolem sebe. Došlo mi, že les vypadá jinak. Stromy byly mnohem dál od sebe než před chvílí. Ponurost kolem mě také zmizela. Dokonce i sluneční paprsky najednou dopadaly na zem. „Co ti neuvěříme?“ ptal se táta. „Ale nic,“ došlo mi, že nemá smysl jim cokoliv říkat.
Naposledy jsem se ohlédla
Zvedla jsem se ze země a přidala se k rodičům. Ještě naposledy jsem se otočila k místu, kde nade mnou slintalo ono zvíře. Měla jsem pocit, že jsem ještě na malý okamžik zahlédla, jak mě pozoruje.
Nevím, co jsem v tom lese spatřila a s čím jsem vlastně bojovala. Kladu si otázku, co by se stalo, kdyby mě rodiče nenašli. Možná lepší nedomýšlet.
Iva H. (53), Havlíčkův Brod
