Svátky jara si pro mě připravily opravdový zázrak. Přesvědčily mě, že láska skutečně existuje, ač jsem v ni již pomalu přestávala věřit.

Velikonoce jsou časem zázraků. Na Velký pátek rozkvétá zlaté kapradí, otevírají se skály, tvrze, zříceniny a vydávají poklady, zvony odlétají do Říma a děje se zkrátka mnoho neuvěřitelných věcí.

Není divu, že se naše láska narodila právě o Velikonocích, ač zrovna v té době jsem již na žádnou lásku nevěřila. Snoubenec mi utekl měsíc před svatbou, úplně se zbláznil. Přitom to nebyl žádný mladíček, bylo mu devětatřicet.

Navíc se se mnou rozešel telefonicky, což je rovněž hodně těžko uvěřitelné. Oznámil mi stroze, že se ještě na takový závazek necítí. Brzy se ale rozneslo, že si našel jinou ženskou. Bál se mi to říct, a tak do sluchátka blekotal, že nemá na manželství odvahu.

Byla to hrozná rána, už jsme měli zamluvený svatební salonek, objednaný dvoupatrový dort a super auto s řidičem. Přísahal, že veškeré náklady za zrušenou svatbu uhradí. No ještě aby ne! Pak už jsme se naštěstí nikdy neviděli.

A roky ne­utěšeně letěly, blížily se moje čtyřicáté narozeniny, kdy už jsem měla být podle svého soukromého plánu několik let pod čepcem a za ruku chodit po městečku s malou holčičkou, nebo chlapečkem.

Když myslíš

Jenomže jak známo, nic se nezdaří podle plánu. Přicupitaly zase další Velikonoce a zase další jaro s celou tou jarní kýčovitostí mi šly na nervy.

Vytratila jsem se k babičce do zastrčeného pohraničí, co nejdál od lidí, ale bylo mi jasné, že před ponurými myšlenkami neuteču.

Babička upozornila, že v pondělí budou chodit koledníci, ať se raději neprocházím venku, ale odbyla jsem ji, že koledníci „útočí“ určitě jen na mladé holky, ty staré nechávají na pokoji. „Když myslíš,“ odpověděla babička. Vydala jsem se na procházku.

Svobodný

A právě tehdy jsem se seznámila s Vladimírem. Všiml si mě krátce poté, co jsem vyrazila z domova a utíkal za mnou. Pronásledoval mě po vesnici s umně spletenými vrbovými proutky. Brzy mě chytil.

„Myslela jsem, že koledovat chodí jen kluci,“ vmetla jsem mu udýchaně do tváře, když jsem se vzpamatovala. „Přitom vám bude nejmíň čtyřicet.“ Odvětil, že duší je pořád kluk. Měl úsměv od ucha k uchu a v očích mu šlehaly šibalské jiskřičky, to mě zaujalo.

Zeptal se, jestli mě nemůže kousek doprovodit. Souhlasila jsem. A tak jsme se dali do řeči, byl svým způsobem zdejší, měl tu také prarodiče. Ukázalo se, že je svobodný, a tak jsem se v duchu zaradovala, protože působil vážně mile.

Ještě ten den mě pozval na sklenku do místní hospůdky, no a od té doby jsme spolu. Velikonoční výročí seznámení poctivě slavíme tradičním způsobem. Manžel mě zuřivě pronásleduje s pomlázkou a dostane za to „výslužku“ v podobě nabarvených vajíček a sladké pusy.

Jana (61), okolí Chomutova