Jsme čtyři sourozenci. Naše rodina byla vždycky plná lásky, ale i těch malých škrábanců, které čas nezahojí.

Žijeme v malém městečku. Můj bratr Karel, sestra Marie a náš nejmladší brácha Petr. Teď, když jsme všichni v důchodu, scházíme se pravidelně u mě. Měla by to být idylická setkání postarších sourozenců, ale ukázalo se, že to může probíhat úplně jinak.

Každý na to měl vlastní názor

Vše se začalo kazit v momentě, kdy jsme museli vyřešit dědictví po rodičích. Nechali nám starý dům na venkově. Karel ho chtěl prodat. „Peníze nám pomůžou na stáří,“ tvrdil.

Marie se na něj ale zlobila: „Vždyť je to naše minulost! Nemůžeš prodat vzpomínky!“ A Petr, ten věčný umělec, co maluje obrazy u mě v garáži, jen pokrčil rameny: „Nechme to tak, jak je.“

A opravdu byl nějakou dobu klid až do onoho večera. Karel se začal dožadovat mého názoru: „Souhlasíš, že prodej je nejlepší?“ Já se ale snažila zůstat neutrální.

V tu chvíli vyskočila rozhořčeně Marie a začala křičet na bratra, že je sobec a už v dětství jí ukradl panenku a zničil ji.

„A ty jsi mi rozbila kolo, protože jsi záviděla!“ odsek jí a Petr se přidal: „Maminka říkala, že jsme jako divoké kočky.“ To nikoho neuklidnilo a hádka eskalovala. Vytahovali jsme další staré křivdy.

Já si ale hned vzpomněla na dětství, jak jsme spali v jedné místnosti, sdíleli sny i noční můry. A občas jsme se pohádali nebo poprali. Ale vždy jsme drželi při sobě.

Jen jsem plakala

Teď s vráskami a šedivými vlasy jsme se vraceli k těm samým sporům. Nakonec to ukončil nejmladší z nás. Nalil nám víno a řekl: „Přátelé, jsme staří a nebudeme se hádat jako malí!

Dům necháme, opravíme ho společně pro naše vnoučata.“ Ten večer skončil porozuměním a svorným objetím.

Anna F. (72), Plzeň