Prodat chatu po dědovi, kde jsem zažila tolik krásných chvil, bylo nesmírně surové. Zdálo se však, že se s tím budu muset smířit.

Moji rodiče se rozhodli prodat chatu, kde jsme byli všichni tak šťastni. Bylo to, jako by prodávali vzpomínky na to nejkrásnější, co se v mém životě odehrálo.

Myslela jsem, že mi to roztrhne srdce, a vlastně jsem si to i svým způsobem přála. Selže mi srdce, a nejlépe když se to stane přímo na chatě, třeba v rohu v zahradním sedátku, tam, kde jsem to měla nejradši.

Tam mě najdou, v přírodním křesílku, které děda vyrobil z pařezu. Najdou mě tam bez života a budou litovat, že se rozvedli a prodali místo, které mám nejraději.

Ale ve svých devatenácti letech jsem byla zdravá jako řípa, tudíž jsem jen vrávorala chatou a zahradou a myslela na to, co si odtud nechám na památku. Naši čekali uvnitř na kupce. A hádali se.

Stará pramice

Škoda že babička umřela. Byla jako ta z knihy Boženy Němcové, moudrá a rozumná žena. Říkávala: „Dej a bude ti dáno, přej a bude ti přáno.“ Na všechno měla radu. Co by mi asi poradila dnes? Abych přestala brečet?

Nejspíš by potvrdila, že je dobrý nápad nechat si něco na památku. Jenomže co? Parohy v průčelí? To sotva. Možná zarámovaný obrázek zdejší krajiny. Nebo ty puntíkované hrnečky. Nebo zástěru s nápisem, vyšitým ozdobným stehem:

Hospodyňky dovedné, zrovna zvoní poledne. Sedla jsem si do staré pramice vytažené z řeky a ptala se v duchu babičky: Babi, co mám dělat? Pošli mi znamení. Bylo ticho, řeka šuměla.

Měla jsem pocit, jako by babička odpověděla: Dočkej času, jako husa klasu. Ale možná že řekla: Když je nouze nejvyšší, pomoc boží nejbližší. Až sem dolehlo, jak se naši v chatě hádají.

Dočkej času

Kupci se tu střídali, domluvili si schůzky vždy po hodině. Táta do inzerátu uvedl, že chatu prodá tomu, kdo nabídne nejvíc. Ale měl by být i sympatický, doplnila jsem to v duchu. Měl by tady po nás bydlet sympaťák.

A jeden takový se dostavil. Mohlo mu být osmadvacet, vysoký, štíhlý, řekl, že to tady má moc rád a o chatě zde snil od dětství. Nemohla jsem z něj spustit oči.

Tak hezky mluvil o krajině, kterou jsem milovala! Všechno jsem mu ukázala. Zahradní sedátko, které vyrobil děda, babiččiny malované vařečky a zástěry, pramici i olši, ke které ji přivazujeme.

Dnes už vím, proč mi babička vzkazovala, abych dočkala času. O chatu jsem nepřišla, protože jsem se za jejího nového majitele za dva roky provdala.

Miluše (62), Opava