Příjemné podvečerní venčení se rychle změnilo v děsivé okamžiky. Beny začal náhle štěkat a na louce se objevily záhadné postavy.

Můj pes Beny pro mě znamená strašně moc. S oblibou ho chodím venčit na louku poblíž domu. Právě tam jsem však jednoho podzimního podvečera zažila událost, která mě hodně vyděsila. Došlo k tomu před necelými devíti lety.

S přítelem Kamilem jsem chodila pět let a uvažovali jsme o založení rodiny, jenže jeho nevěra náš do té doby harmonický vztah rozmetala na kousky.

Hlasitě štěkal

Po rozchodu jsem zůstala sama a o to víc jsem se upnula na svého psího miláčka. Pravidelně jsem ho venčila na nedaleké louce, kde se vyřádil a dostatečně proběhl. Učinila jsem tak i onoho nedělního podvečera. Smrákalo se, takže jsem nelenila a vyrazila ven.

Došli jsme až na louku, kde jsem Benymu odepnula vodítko a on jako vždycky radostně pobíhal po trávě. Hrála jsem si s ním, házela mu klacek, který mi ochotně nosil. Uběhla zhruba čtvrthodina, když Beny najednou začal hlasitě štěkat. Poté přiběhl ke mně, hleděl kamsi do dáli a pokračoval v bafání.

Spatřila jsem stín

Nevěděla jsem, co ho tak vylekalo, protože na louce nebyla kromě nás ani noha. Podívala jsem se na všechny strany a najednou přibližně čtyřicet metrů před sebou jsem spatřila stín nějaké postavy, která pomalu kráčela přes louku.

Chvílemi se bytost rozjasňovala. Byl to evidentně muž vyšší postavy se sklopenou hlavou. Volala jsem na něj, ale nereagoval a v klidu pokračoval dál. Po nějaké chvíli se opět proměnil ve stín, který se na konci palouku vytratil úplně. Byla jsem v šoku.

Znervózněla jsem a rozhodla se, že půjdeme raději domů. Otočila jsem se a s Benym mazala pryč. Ušli jsme ale jen pár metrů, když se kousek přede mnou objevil další záhadný stín. Tentokrát se pohyboval mnohem rychleji a jako by kroužil kolem mě.

Beny znovu začal štěkat a já byla už dost vystrašená. Přestala jsem stín zkoumat a utíkala rychle domů. Když jsem asi po deseti minutách otevřela dveře, sedla jsem si na židli, abych se vzpamatovala. Nechápala jsem vůbec nic.

Nezapomenu

Byla jsem rozrušená a na noc si vzala prášek, abych vůbec usnula. Spánek mi pomohl. Po probuzení jsem byla už klidná, každopádně tato událost mi utkvěla v paměti a hned tak mi z ní nezmizela. Oblíbené louce jsme se s Benym dlouho vyhýbali a chodili jinam.

Vrátili jsme se tam až po několika měsících. Bylo krátce po obědě, svítilo slunce, takže jsem to zkrátka riskla. Po tajemných stínech tam nebylo ani památky. Co jsem tedy tenkrát viděla? Duchy, nebo snad bytosti z jiné galaxie? Bohužel odpovědí na tyhle otázky se asi nikdy nedočkám.

Simona J. (55), Nový Jičín