Byla mou nejoblíbenější, trápila jsem se, že se ztratila. Podezírala jsem souseda, že ji snědl. Jak se ale ukázalo, běžela pomoct staré, nemocné paní.

Jsem z rodiny, která už po několik generací žije v maloměstě na Vysočině. Děti už odrostly a manžel mi utekl za jinou. Za mladší, jak jinak. Mám několik dobrých kamarádek, se kterými zajdu občas na kafe. Jinak jsem věčně zoufale sama.

A tak jsem ráda, že mám na zahradě alespoň pár zvířat, díky nimž se necítím tak strašně opuštěná. Už spoustu let chovám slepičky, jsou to takové moje parťačky. Často jim něco vyprávím, dávám jim i jména. Jsou to tvorové vděční a nenároční.

Pobíhají po naší velké zahradě, večer se samy ukládají ke spánku a ještě k tomu snášejí vajíčka, což je v dnešní době hotový poklad. Jednou jsem ale zpozorovala zvláštní jev.

Jedna slepice zničehonic začala tloustnout. Měla jsem strach, aby neměla nějakou chorobu. Nakonec jsem se rozhodla, že ji zavezu k veterináři.

Kam zmizela?

Jaké ale bylo moje zděšení, když další den nebylo po slepici ani památky. Podezírala jsem souseda, který se na Boženku (tak jsem té slepici říkala) po jejím zmizení pořád vyptával. Určitě ji podřízl a snědl, říkala jsem si.

Kamarádka mě do telefonu uklidňovala, že by si snad nedovolil přelézt plot. Ale stejně jsem na slepici Boženku musela pořád myslet. Bylo mi jí líto. V duchu jsem jí odpustila i tu nepříjemnost, která se krátce před jejím zmizením přihodila.

Šla jsem s lískou plnou jablek a Boženka těsně přede mnou upustila hovínko. Jak široká tak dlouhá jsem uklouzla a svalila se na zem i s jablky. Odnesla to naštěstí jen naražená kostrč.

Měsíc po jejím záhadném zmizení se mi o Božence zdál sen. Lidským hlasem ke mně promluvila: „Neboj se o mě, je mi dobře.“ Až jsem se z toho probudila.

U staré paní

Ráno jsem šla do obchodu pro rohlíky a vyslechla si zajímavý rozhovor dvou místních drben. Povídaly si o jedné staré paní, která žila ve vedlejší ulici. Nedávno jí zemřel manžel. Vypadalo to, že jej bude stařenka následovat, ale zčistajasna se uzdravila.

Jednoho dne k ní prý přišla slípka. Ze začátku jí házela zbytky jídla a ona jí tam za ně vždy nechala vajíčko. A pak zase zmizela. Když se to opakovalo každý den a trvalo to už třetí týden, vzala si stará paní slípku domů. Do očí mi vstoupily slzy.

To musí být moje Boženka! To proto tak ztloustla, stará paní ji vykrmila! Ani mě nenapadlo si pro ni jít. Vždyť ona to byla vlastně hrdinka. Byla to ona, kdo vrátil staré paní chuť do života.

Petra (69), Vysočina