Můj rodný dům. Tak jsem na něm lpěla, až mám pocit, jestli jsem nepřivolala ty děsné tragédie.

Dívám se na to místo. Tam, kde jsem měla kotvu. Skvělé zázemí. Najednou tu není. Jako kdyby všechno sfoukl vítr spolu s prachem sutin domu, který jsem začala nenávidět.

Bylo tam tak krásně

Šlo o útulný domeček. Prvorepubliková stavba, která patřila prarodičům, vešli jsme se tam i já, brácha a rodiče. Když mi bylo třináct let, zemřel děda, po pár letech babička. Zůstali jsme tam bydlet a já neměla pocit, že by v tom domě bylo něco špatně.

Jenže maminka měla jiný názor. Děda odešel tragicky. Jako bývalý dřevorubec pomáhal v lese a jednou ho zabil strom. Babička onemocněla rakovinou, její průběh byl velmi agresivní.

Přitom nikdo z rodiny touto nemocí netrpěl. Mamince jedna kamarádka řekla, že dům je v nějaké patogenní zóně, kdy nosí smůlu. Otec něco takového nechtěl ani slyšet, já si to ale pamatuji.

Vešla se i má rodina

Bratr odešel za láskou do jiného města, já spolu s manželem Zdeňkem zůstala. Generace v domě se prostřídaly. Narodily se nám dvě děti, Honzík a Eliška. Bohužel můj muž začal pít, jeho alkoholové eskapády se stupňovaly, a to ničilo mě i děti. Rozvedli jsme se.

Útočiště pro mé děti

Nepřemýšlela jsem, že by za něco mohl ten dům. Dnes si ale říkám, že možná… Nebylo mi ještě ani padesát, když maminka náhle zemřela na srdeční zástavu. Najednou tatínkovi začaly ubývat síly a odešel rok a půl po mamince. Bylo to rychlé, ale snad lepší, než aby se rodiče dožili toho, co se stalo dál.

Vymodlený vnouček

Babičkou jsem se stala před padesátkou. Elišce se narodil Honzíček. Po strýčkovi. Ten zastal mužskou roli v rodině, protože Elišku opustil partner záhy po porodu. Honza měl i skvělou přítelkyni Lenku, která měla malého Jendu také ráda.

Vždy oba říkali, že Jenda je příprava na vlastní dítě. Bohužel jeho se nedočkali. Honza s Lenkou měli autonehodu. Ona byla na místě mrtvá, Honza v nemocnici pár minut ještě žil. Nestihli jsme však ani jeho.

Helena M., (60), Jihlava