Chci se svěřit s něčím, o čem se moc nemluví. Ne proto, že by to byla tak výjimečná situace, ale protože je nepohodlná a nepříjemná pro všechny.
Můj starší bratr leží po mrtvici v léčebně dlouhodobě nemocných. Nedokáže mluvit, vydává jen nesrozumitelné zvuky, pravá ruka ho neposlouchá a většinu času jen spí.
Rehabilitace mu nepomáhá, možná se už jen nechce snažit. Sedím u něj a přemýšlím, jak málo jsme si toho v životě řekli a že už to teď asi nedoženeme.
Každý úplně jiný
Vyrůstali jsme ve stejném bytě, ale každý v jiném světě. On byl první, očekávaný, obdivovaný. Já přišla po něm, spíš jako doplněk než jako událost. Bratr byl chytrý, průbojný, rodiče na něj spoléhali. Já byla ta rozumná, samostatná, nenápadná.
Naučila jsem se nezabírat moc místa. On vždy automaticky zabral celý prostor. Už jako děti jsme to měli rozdělené: on hlas, já ticho. On otázky, já odpovědi. Pamatuju si jeden zážitek z dětství úplně přesně. Je léto, horko, sedíme v kuchyni a rodiče se hádají.
Bratr vstane, bouchne dveřmi a jde pryč. Já zůstanu, umyju nádobí a pak dlouho sedím u stolu. Nikdo mi neřekne, že jsem hodná, nikdo na mě nepromluví. Jsem pro ně samozřejmá, jako vzduch.
Byla jsem jen stín
Myslím, že právě tehdy jsem pochopila, že moje role je vydržet a nepřekážet. Bratr se naučil odcházet, já zůstávat. Tohle rozdělení nám zůstalo celý život. V dospělosti se rozdíly ještě prohloubily.
On měl období úspěchu i následné pády, o kterých se ale doma mluvilo šeptem. Já jsem žila klidněji, bez velkých dramat, ale i bez velké pozornosti. Když se rozvedl poprvé, bylo to rodinné neštěstí číslo jedna.
Když jsem přišla o práci, bralo se to jako věc, kterou si vyřeším a nikoho vlastně nezajímala. Nikomu nic nevyčítám, jen konstatuju, jak přirozeně jsme všichni přijali, že on má nárok na emoce a já je nepotřebuji.
Jako dva cizinci
Celý život jsme kolem sebe chodili opatrně. Bez hádek, ale i bez blízkosti. Rodinné oslavy, povinné návštěvy, telefonáty k narozeninám. Věděla jsem o jeho práci, o dvou manželstvích, o dětech, které vídal spíš sporadicky.
On věděl, že žiju sama a že se nějak protloukám. Nikdy jsme si nesedli a neřekli si, co nás opravdu trápí. Každý jsme hráli svou roli a nikdo ji nezpochybňoval. Byla v tom určitá úleva. Dokud všechno fungovalo.
Změnil se před očima
Když ho postihla mrtvice, byla jsem to já, kdo řešil papíry, nemocnici, sociálku. Najednou nebyl ten silný, ale někdo, kdo se nemůže ani zeptat, kdy dostane oběd. Ta změna byla brutální. Nejen pro něj, ale i pro mě.
Poprvé jsem ho viděla bez masky samozřejmosti. A poprvé jsem si dovolila cítit vztek. Ne kvůli tomu, co se stalo, ale kvůli tomu, co se nikdy neřeklo, ale říci se mělo! Sedím u jeho postele a vybavují se mi drobnosti, které jsem roky vytěsňovala.
Jak mi jednou bez řečí půjčil peníze, když jsem byla na dně, a nikdy se mě na ně znovu nezeptal. Jak dokázal být velkorysý k cizím, ale doma působil nepřístupně. Jak mi nikdy neřekl, že je na mě pyšný, a já se nikdy nezeptala, jestli je spokojený nebo šťastný.
Byli jsme sourozenci, ale každý jsme žili, jako by ten druhý ani nebyl. Teď mu čtu noviny, i když nevím, kolik toho vnímá. Někdy se na mě podívá tak, že mám pocit, že by chtěl něco říct, ale nejde to. Možná si to potřebuji vyříkat jen sama se sebou. A u něj v tichu pokoje na to mám prostor.
Proč jsme jen mlčeli?
Uvědomila jsem si, že rodina nemusí strádat kvůli konfliktům. Někdy ji zničí právě to, že k žádným konfliktům nikdy nedošlo. Nezlobím se na své blízké. Spíš na ten pakt, který jsme uzavřeli dávno, aniž bychom si to uvědomili.
Že se nebudeme ptát, nebudeme otevírat staré věci, nebudeme se navzájem ohrožovat blízkostí. Fungovalo to tak desítky let. A teď zůstalo jen jedno velké prázdno. Pokaždé, když za bratrem jdu, nesu s sebou všechny naše nevyřčené emoce a vzpomínky.
Ty jsou bohužel těžší než jakákoli taška s věcmi do nemocnice. Ne všechno se dá totiž ještě napravit. Některé vztahy jen existují, bez velkých gest a prožitku. Ale i to je realita, se kterou se člověk musí naučit žít.
A přijmout ji bez sentimentu, s tím, že to bohužel lepší nebude. To je asi to nejtěžší, co mi tahle temná situace přinesla.
Jiřina D. (67), Valašské Meziříčí