Chtěla jsem si s Matýskem jen užít sněhovou nadílku tak, jako jsem to znala ze svého dětství. Nedošlo mi ale, že on je městské, zhýčkané dítě.
Byla třeskutá zima, všude plno sněhu. Takové počasí na vsi v horách, kde jsem vyrůstala, si pamatuju. Jako by tu vesničku Lada vymaloval, jak byla krásně zasněžená.
Vnoučkovi Matýskovi bylo pět let, když jsem si řekla, že nadešel čas, abych si ho v té krásné zimě půjčila a vyrazila s ním za dobrodružstvím. Zavolala jsem své tetě, která v mé rodné vsi stále žila, že se ubytujeme u ní.
Měla půvabný malý domek, záchod stále na dvorku, a topila ve velkých kamnech s pecí. Syn nás tam odvezl autem, do kterého naložil všechno potřebné, i mnoho naprosto zbytečných věcí.
Ať si užije!
Když jsem vybalovala věci v podkrovním pokojíku, kde bylo všechno zařízeno v původním duchu, říkala jsem si, jak je dobře, že s námi nejela snacha. Byla to holka z města. Fajnovka.
Syn byl na svou pratetu a její skromný domek zvyklý, a myslím, že takový pobyt pro svého tak trochu rozmazleného synka schvaloval. Zatopila jsem a běžela s vnukem ven, abychom si ještě užili sáňky a postavili sněhuláka.
Matýska to bavilo, tváře mu hořely zdravou barvou a domů se mu ani nechtělo. U kamen nás ale už čekala teplá polévka. Tu stará teta vařila skvělou!
Začal blouznit
V noci mě ovšem čekalo děsivé překvapení. Matýsek začal ošklivě kašlat, a když jsem na něj sáhla, jen hořel, jak vysokou měl teplotu.
Běžela jsem do kuchyně, abych uvařila čaj s medem, a hlavně jsem se pustila do zoufalého hledání nějakého prášku, který by pomohl srazit teplotu. Hodinu nato jsem volala doktora, protože vnuk začal blouznit.
Teta mi příliš nepomohla, jen zapálila hromničku a modlila se. „Ten kluk nemá žádnou imunitu!“ lamentovala. Lékař ho odvezl do nemocnice, kam jsem jela s ním.
Hned druhý den si pro něj přijeli rodiče, a já si vyslechla od hysterické snachy, že mi Matýska už nikdy nepůjčí.
Petra (65), Liberecko