S mým manželem jsme spolu už čtyřicet sedm let. Bydlíme v malém domku s kouzelnou zahrádkou plnou růží.

Náš dům je plný věcí. Starých fotek, knížek i hrnců po babičce. A taky plný lidí. Našich dětí. Tří dospěláků. A pořád je máme na krku.

Nejstarší je povaleč

Nejstarší je Petr. Čtyřicet dva let. Když mu bylo dvacet, přišel domů s tím, že utekl z vysoké: „Škola mě nebaví. Chci cestovat.“ Odjel do Thajska. Vrátil se po dvou letech. Bez peněz, s batohem a s dluhy. „Mami, půjč mi, vrátím.“ Půjčila jsem. Nevrátil.

Pak si našel práci prodavače v obchodě s elektronikou. Vydržel tři měsíce. „Šéf je blbec,“ řekl. Teď bydlí v podkroví. Spí do dvanácti, hraje hry na počítači, který jsme mu koupili my. O nic se nestará, protože nemusí. Večeři má na stole. Prádlo vyprané.

Druhá je čtyřicetiletá Katka. Vystudovala práva. Pak se vdala za Honzu. Honza byl „podnikatel“. Otevřel si kavárnu, která záhy zkrachovala. Katka se nám vrátila domů těhotná. Přijali jsme ji. Porodila Klárku, které je teď patnáct.

Katka zůstala na mateřské déle, než musela. Malá byla dost nemocná a Katka to vzala jako vhodnou výmluvu. Mezi tím jí v jejím oboru ujel vlak. Teď pracuje na půl úvazku v knihovně. „Nemám na školku, na obědy, na oblečení,“ stěžuje si stále a my platíme. Kdo by opouštěl dobré bydlo?

Umělci nikdo nerozumí

Nejmladší je Tomáš. Třicet osm. Ten byl vždy „umělec“. Maloval. Fotil. Psal básně. „Tati, potřebuju ateliér.“ Koupili jsme mu ho dokonce v Praze. Malý byteček. On ho pronajal kamarádům. Sám se vrátil. „Mami, Praha je drahá.“

Teď maluje v garáži. Prodává obrazy? Jednou za rok. „Klienti jsou hloupí a nerozumí umění.“ My platíme barvy, plátna, benzín. Do auta, které jsme mu dali. Spí v pokoji, kde kdysi spávali všichni tři. Na posteli s medvědem, co má už snad padesát let.

Každé ráno vstávám v šest. Vařím kávu. Můj Josef sedí u stolu a čte noviny. Katka sejde v devět. „Mami, dala jsi Klárce svačinu?“ Tomáš sejde v deset. „Mami, je snídaně?“ Petr v poledne. „Mami, už je oběd?“

Celý den skáčeme kolem dětí a jíme, až když jsou konečně pryč. Nebo spí. Žijeme vlastně jen z našich důchodů. Často máme s Josefem k jídlu jen chleba s máslem. Uskromňujeme se, jak jen to jde. Jen růže si odpustit nedokážeme. Ty Josef kupuje pořád.

„Mileno, aspoň něco hezkého,“ říká. Pak se naše děti rozhodly podnikat. Jeden chtěl e-shop, druhá že bude dojíždět do města na brigádu a Tomáš, že začne fotit na zakázku. V naději, že se snad konečně osamostatní, jsme vše opět zasponzorovali. Výsledek? Krach na krach!

Je to naše chyba!

Letos v létě jsme s Josefem seděli na zahradě. Slunce zapadalo. Růže kvetly. My jsme měli k jídlu zase jen chleba a sýr. „Mileno,“ řekl Josef, „my jsme to celé pokazili.“ Poprvé po letech jsem se rozbrečela, protože jsem věděla, že má pravdu.

„Já vím. Ale co máme dělat?“ On mě vzal za ruku. „Řekneme ne.“ Druhý den jsme to udělali. Shromáždili jsme je v obýváku. Petr si hrál na telefonu. Katka si lakovala nehty. Tomáš pospával.

„Děti,“ řekla jsem, „od zítřka končíme. Žádné peníze. Žádné jídlo zdarma. Žádné praní. Chcete bydlet? Plaťte. Chcete jíst? Nakupujte si a vařte. My s tátou máme jen důchod. A chceme žít.“

Napřed nám nevěřili

Petr se zasmál. „Mami, to myslíš vážně?“ „Vážně.“ Katka plakala. „Ale Klárka…“ „Klárka půjde k tátovi. Nebo si najdeš práci.“ Tomáš vstal. „To je kruté.“ „Ne. To je život.“ Odešli. Všichni tři i s kufry.

Petr do Prahy ke kamarádovi. Katka ke kamarádce. Tomáš do garáže kamaráda. První týden volali. „Mami, nemám na jídlo.“ „Tati, půjč mi.“ My jsme přestali reagovat. Dům ztichl.

Poprvé po letech. Ráno jsme vstávali, pili kávu, jedli chleba s máslem. Josef koupil nové růže. Já jsem upekla buchty. Pro nás. Šli jsme na procházku. Jeli na víkend do lázní. Drželi jsme se za ruce. Jako kdysi.

Konečně se změnili

Napřed přišel Petr: „Mami, našel jsem si práci. V továrně. Bydlím na ubytovně. Je to těžké. Ale zvládnu to.“ Objala jsem ho. Poprvé po letech. Katka přišla s Klárkou. „Mami, pracuju na plný úvazek. Našla jsem byt. Malý. Ale můj.“

A Tomáš přinesl peníze. „Prodal jsem obraz za pět tisíc.“ Teď volají, aby si povídali a nejen požadovali. Děti jsou dospělé. Konečně.

Jarmila D. (66), Hradec Králové