Vypravila jsem se před Vánocemi na hřbitov tak, jako to dělávám každý rok. Tehdy jsem se ale nevrátila domů sama. Přinesla jsem si zraněného společníka.

Od chvíle, kdy jsem nastoupila do důchodu, jsem se zařekla, že musím každý den chodit na procházku, abych se stále držela v kondici. Vzhledem k tomu, že trpím celou řadou zdravotních potíží, to není vždy jednoduché.

Jak čas ubíhá, je to pro mě stále více a více náročné. Moje vůle je ale silná. Vím, že jestli jednou polevím, bude to začátek mého konce. Ten den jsem nemohla spát, jak mě bolely klouby. Vstala jsem tedy brzy ráno.

A protože se blížily Vánoce, vypravila jsem se na hřbitov, abych na něj dala vánoční věnec a zapálila svíčku. Když jsem se přibelhala ke hrobu, uviděla jsem na náhrobku ležet krkavce.

Při tom děsivém pohledu mi přeběhl mráz po zádech. Černý posel zimy se pohnul a zvedl hlavu. Naklonila jsem se nad něj. Nemocný nebyl, byl zraněný. Sundala jsem z krku šálu a krkavce do ní opatrně zabalila.

Pak jsem zapálila svíčku, a s raněným opeřencem pospíchala domů. Ránu jsem mu ošetřila a začala krkavce krmit kousky hovězího a kapat mu vodu do zobáku. Uzdravil se neuvěřitelně rychle.

Největší zábava

Měl velkou chuť do života i k jídlu. Snaživě se učil slova a různé výrazy. Tak učenlivé zvíře jsem v životě neviděla. Byl to talentovaný komediant. Často se stalo, že jsem si ani nepustila televizi, protože on byl mnohem větší zábavou.

Jednou jsem vytáhla šachy. S manželem jsme je hrávali. Figurky se mému opeřenému příteli náramně líbily. Nevěděl sice, čím a jak táhnout, ale velmi šikovně s nimi manipuloval.

Celé hejno

Vzal figurku do zobáku a přenášel ji na různá prázdná políčka tak dlouho, dokud jsem nezakývala hlavou. V tu chvíli ji položil. Tak u mě prožil můj krkavec Rudolf – pojmenovala jsem ho podle manžela – celou zimu a léto. Koncem léta mi však uletěl.

Byla jsem smutná a zase sama. Belhala jsem se na své procházce parkem. Tak jsem prošla kolem hejna krkavců. Zastavila jsem se a dívala se na ně s nostalgií. Sledovali mě upřeně. Je snad mezi nimi můj Rudolf?

Jakmile jsem zase vykročila, vydali se za mnou. Celé hejno mě doprovodilo domů. Vyjela jsem výtahem a vyšla na balkon. Stáli nehnutě v místech, kde mě viděli naposledy.

Nemohla jsem si pomoct, zakrákala jsem na celé sídliště, až se lidé rozhlíželi. Černí ptáci pochopili. Jeden po druhém se vznesli a zamířili ke mně. Od té doby mi pravidelně sedávají na balkoně. A já je hostím. Jsou pro mě rodinou.

Karla (68), Jihlava