Říkala jsem si, že jsme nejlepší rodina na světě a že nás nic nemůže nerozdělit. Nedokážu pochopit, jak nás mohl rozdělit majetek?

Byli jsme sourozenci, kteří se milovali. Jeden na druhého jsme nedali dopustit. Naši rodiče nás vychovali dobře, aby z nás byli slušní a féroví lidé. Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že by se naše vztahy mohly změnit.

Že by mezi nás někdo dokázal zatnout sekyru, jak se lidově říká. Přesto se to stalo. Když po revoluci přišly restituce, nejdříve nás to nechávalo klidné. Dokonce babička vykřikovala, že ty lesy a lány zpátky nechce. Jenže otec se do toho pustil.

Abychom se prý měli líp. Kolo mamonu se pomalu začalo roztáčet. A spolu s ním jsme se měnili i my. Najednou jsme se hádali o každou mez, každý metr pozemku či strom v lese.

Nedělo se nic

Došlo to tak daleko, že jsme se vzájemně s bratrem prokleli, přestali si volat a vyhýbali jsme se jeden druhému.

Pravidelně jsme ale, každý zvlášť, vyráželi na výzvědy k rodičům, jak restituce pokračují a kdy budeme mít veškerý majetek konečně zpět v rodině, kdy budeme boháči a v neposlední řadě, kdo co a kolik zdědí.

Babička smutnila, že nás majetek rozdělil, že nám bez něj bylo líp. Tak uběhly dva roky, a stále se nedělo nic. Já podezírala bratra, že z rodičů tajně vyloudil nějaké peníze předem, a on zase mě. Nakonec jsme se kvůli tomu rozhádali i s mámou a tátou.

Tři další dlouhé roky jsme spolu nemluvili, až se jednou u mých dveří ozval zvonek. Byla to máma, že táta leží v nemocnici a je to s ním zlé. Tam – u jeho smrtelné postele jsme se po dlouhé době s bratrem potkali.

A dozvěděli se, že nám nic z toho majetku, co jsme si mysleli, že dostaneme, už dávno nepatří. Náš praděd to stihl všechno tajně prodat a prababičce nic neřekl.

Kde jsou peníze?

Kam ty peníze z prodeje dal, se dodnes neví. Děda už je totiž dávno na pravdě boží, jak se říká. Možná jsou zakopány někde na zahradě, možná jsou jinde… to se asi nikdy nedozvíme! Takže opět nemáme nic, jako tomu bylo dříve.

I když jsme se u tátovy postele usmířili, čas a všechno to zlé, co jsme si řekli a co jsme si udělali, už zpátky nikdo nevezme. Stojí to mezi námi jako těžká, železná opona dodnes.

Denisa (64), severní Čechy