Babička byla velmi pověrčivá. Vždy mi kladla na srdce, abych nebrala neblahá znamení na lehkou váhu. A já jsem jí věřila.
Vyrůstala jsem s babičkou Annou. Byla hodně pověrčivá, s odstupem času bych řekla, že až zbytečně moc. Z některých pověr totiž měla vyloženě panickou hrůzu. V prvé řadě šlo o rozbité zrcadlo, také jakmile se nám doma proběhl pavouk, babička už křičela:
„Hlavně ho nezabíjej, to by nám přineslo smůlu!“ Musela jsem si dávat i pozor na sůl. Proč? Protože když se vysype slánka, taktéž to značí nadcházející smůlu a neštěstí. Čeho se ale babička bála úplně nejvíc, byly černé kočky.
Vysvětlovala mi, že kočky jsou spojené s černou magií. Vždycky mi kladla na srdce, že jakmile uvidím černou kočku, která by mi měla zkřížit cestu, ať se jí vyhnu. Nejlépe ať zvolím zcela jinou trasu.
Pokud bych šla po cestě, kterou černá kočka přeběhla, mohu se spolehnout, že se mi stane nějaké neštěstí. Když babička umírala, vedla dlouhý monolog o tom, jak se mám v životě chovat. Na co a na koho si dávat pozor. Jako poslední zmínila černou kočku. „Neber to na lehkou váhu, drahá, je to ztělesněné zlo,“ upozornila mě.
Práce a jenom práce
Čas plynul a já jsem se musela postavit životu čelem. Neměla jsem muže, tím pádem ani děti. Mojí životní náplní byla moje práce. Dělala jsem asistentku ředitele v jedné větší firmě.
Zaměstnávali mě natolik, že jsem se skoro smířila s tím, že můj osobní život zůstane nenaplněný. Jednoho dne nás čekalo jednání v jiném městě, kde jsme měli usilovat o získání lukrativní zakázky. Měli jsme se se šéfem sejít až na místě.
Skončila jsem v příkopu
Ten den byl od rána velmi stresující. Nic jsem nestíhala a i na ono jednání jsem vyrazila pozdě. Šlápla jsem na plyn, abych to stihla. V rychlosti jsem přehlédla černou kočku, která akorát vcházela na vozovku.
Měla jsem pár vteřin na to se rozhodnout, co udělám. Byly dvě možnosti. Kočku přejedu a zbaběle pojedu dál. Nebo strhnu volat a problém bude na světě. Intuitivně jsem strhla volat, abych kočku nezajela. Moje auto skončilo v příkopu.
Naivně jsem se z něj snažila vycouvat. Neměla jsem šanci dostat se na silnici. Byl to zrovna úsek, kde mnoho aut nejezdí. Stála jsem bezradně v příkopu a nevěděla, co dál.
Černá kočka došla na druhou stranu, usedla na patník a dlouze se na mě zadívala. V jejích očích jsem na malý okamžik spatřila podivný záblesk. „To kvůli tobě jsem teď v háji, kočko jedna prašivá,“ řekla jsem naštvaně. Kočka se zvedla a odběhla.
Za pár minut u mě zastavilo auto. Vystoupil z něj pohledný muž mého věku a pomohl mi z prekérní situace. Ještě ten večer mě pozval na rande. Od té doby se změnilo hodně.
V práci jsem dala výpověď a z mého zachránce se stal můj manžel. Máme spolu dvě děti. A ještě něco. Není pravda, že černá kočka vždycky znamená smůlu. Jsem toho důkazem.
Vendula P. (64), Prachatice
