Byla to nejstrašnější chvíle mého života. Během vteřiny nebyl malý Honzík k nalezení. Druhý den se záhadně objevil.

Stalo se to před mnoha lety, ale nikdy na to nezapomenu. Vyndala jsem našeho Bobánka z batohu.

Honzík, třináctiměsíční dítě, se postavilo na své ještě nejisté nohy a začalo se kolébat po dlaždicovém chodníku směrem k mému manželovi na konci chodníku, který lemoval městský park. Honzík cupital po chodníku směrem ke svému tátovi.

Viděla jsem ještě, jak se manžel zastavil a něco lovil z kapsy. Pak jsem skočila pohledem před sebe na chodník. V tu chvíli mě polil ledový mráz – Honzíka jsem neviděla!

Zmizel

Po levé straně přecházel nějaký hubený muž v bílém baloňáku. Pod paží měl velkou koženou aktovku. Po levé straně šla starší žena korpulentní postavy. Spíše se valila, než kráčela. V ruce držela kornout se zmrzlinou. Ale naše dítě nikde!

Nechala jsem kočárek kočárkem a rozběhla se po chodníku směrem k manželovi. Stál a hleděl přímo na mě. Působil bezradně. Ohlížela jsem se na všechny strany! Přece nejsem slepá. Nechala jsem Honzíka na zlomek sekundy bez dozoru. Za tu dobu nemohl nikam dojít.

Ohlížela jsem se nalevo i napravo. Pak jsem celá zoufalá doklopýtala ke stojícímu manželovi. „Honzík je pryč! Ztratil se! Prostě zmizel!“ volala jsem na překvapeného manžela a marně jsem zadržovala slzy, které se mi draly z očí.

„Přece se nevypařil!“ dostalo se mi odpovědi manžela a vzápětí jsme se oba rozběhli po trase, po které se musel Honzík kolébat. Nikde nikdo. Kolem nás prošlo nevšímavě několik lidí.

Rozběhla jsem se dál po chodníku, který vedl na přechod pro chodce a pak po mostě směrem k plaveckému stadionu. Byl to ale nesmysl. Takovou vzdálenost nemohl Honzík ujít. A pak, šel tudy přece manžel. Rozbrečela jsem se!

Chodník jsme proběhli stokrát, zkoumali ho centimetr po centimetru, ale naše dítě nikde nebylo. „Musel nám ho někdo vzít? Ale kdo?“ křičela jsem a pak volala policii. Přijela téměř okamžitě. Rozechvělým hlasem jsem jim říkala, co se nám přihodilo.

Kroutili hlavou a dali se do pátrání, ale náš Honzík nikde nebyl. Lezli jsme po čtyřech a nahlíželi pod zaparkovaná auta. Prozkoumali jsme park a znovu prošli několikrát po chodníku. Nic!

Míč pohltila zem

Prožila jsem nejděsivější noc svého života! Nespala jsem. Hned ráno jsem běžela zpátky na místo, kde Honzík zmizel. Něco mě tam táhlo, i když mi to manžel rozmlouval. A Honzík se batolil středem chodníku. Najednou byl prostě tam!

Uchopila jsem ho a přitiskla k sobě tak, že jsem ho málem udusila! Nevím, co se tehdy stalo, ale tomu místu jsem se už pak vyhýbala jako čert kříži. Jen jednou jsme tudy s Honzíkem po čtyřech letech prošli. Kutálel před sebou červený míč. A ten najednou zmizel. Jako kdyby se vypařil.

Soňa M. (51), jižní Čechy