Byla jsem holka do nepohody a manžel si toho zprvu vážil. Nenapadlo mě, že jednou přijde chvíle, kdy mě trestuhodně zklame.
Byla jsem odjakživa holka, jak se říká, od rány, pořádná ženská, která se nelekne ani čerta. Všimla jsem si, že se mě někteří chlapi dokonce bojí, ale mnohým to naopak imponovalo, Markovi asi nejvíc.
Líbilo se mu, že zařídím a zorganizuji všechno na světě, a ještě něco navíc, že se o domácnost nemusí starat, protože mě to baví, že nejsem žádná ustrašená křehotinka, která se v dešti rozmáčí. Tím spíš mě zasáhlo, že si našel milenku připomínající vílu.
To byla pořádná rána pod pás. Nic jsem netušila až do chvíle, kdy za mnou přilétla moje sestra a volala: „Tak co s tím uděláš? Jak to budeš řešit?“ Netušila jsem, o čem to mluví.
Když mi to objasnila, bylo mi, jako by mě indiánský náčelník zasáhl otráveným šípem. Co si počnu? Naší dceři Soničce je pět, synovi Matyášovi tři roky, na domě máme hypotéku. Záhy jsem se přinutila ke klidu a začala přemýšlet tak, jako kdykoli předtím. Jako pořádná ženská, která se nelekne ani pekelníka.
Podváděná žena
Jak se ukázalo, moje sestra to vyslepičila kdekomu, například i mámě, tetě Míše nebo pratetě Ireně. Sesypaly se na mě s nejrůznějšími radami, jak se má chovat nebohá podváděná žena, a nejhorší na tom bylo, že si ty rady v některých směrech protiřečily.
Prateta soudila, že si mám pořídit nový kostýmek, boty a šperky, aby manžel pochopil, že jsem stále pěkná žena. Odpověděla jsem, že by mi na to musela půjčit peníze, neboť jsem pokaždé pár dní před výplatou v červených číslech.
Teta Míša, ženská svalnatá skoro jako chlap, sdělila, že kdyby ji ten její podváděl, tak mu dá pěstí, čemuž se dalo celkem věřit. Máma mi nic neradila, jen brečela a opakovala:
„Chudinky děti.“ Ségra byla toho názoru, abych si urychleně pořídila milence, čímž bych toho svého sukničkáře pořádně vytrestala. Zkrátka jedna rada pitomější než druhá.
Večer jsem si pustila trampské písničky, protože mi připadají uklidňující, a přemýšlela dlouho do noci.
S „kamarádkou“
Sestra vyzvěděla, že časté „služební cesty“ mého muže končívají v penzionu asi třicet kilometrů od našeho tehdejšího bydliště, a tak jsem následující večer popadla obě překvapené děti, posadila je do auta a místo čtení pohádky a pusy na dobrou noc jsme se vydaly do neznáma.
„Jedeme na malý výlet za tátou, možná tam bude i jeho kamarádka,“ vysvětlila jsem jim. Táta a „kamarádka“ seděli dole v restaurace u lahve vína. Můj příjezd je velice vykolejil.
Posadila jsem k nim do boxu dětičky se slovy: „Teďka hlídá táta. Dobře se tu všichni bavte. Mám taky svůj program.“ Odjela jsem. Manžel a děti byli doma asi za hodinu po mně. Uložil děti a s provinilým výrazem si sedl vedle mě na gauč.
Spustil vodopád omluv a slibů. A já se rozhodla mu odpustit a dát našemu manželství ještě jednu šanci. Nikdy jsem toho nelitovala, stále jsme spolu.
Romana (65), Karviná
