Domů     Už se nikdy nepodívám své dceři do očí
Už se nikdy nepodívám své dceři do očí
7 minut čtení

Na miminko čekali dlouho. Už to vypadalo, že se ho nikdy nedočkají. Když se na nás štěstí konečně usmálo, báli jsme se těžkého těhotenství. To ale nebylo tím nebezpečím, které dítěti hrozilo.

Byla to láska jako z románu. Milovali se už od školy – moje dcera Dominika a Hynek. Byli mladí, když se brali, a říkali si, že je skvělé, jak žijou naplno, ale také, jak si dávají pozor a nemusí řešit neplánované rodičovství, jako mnozí z jejich okolí.

Byl to velmi rozumný mladý pár. Postupně se všichni jejich vrstevníci poženili, povdávali a nebo také ne, ale všichni přivedli na svět své potomky a někteří se už stačili i rozejít.

Tehdy mi jednoho dne, bylo to na mých narozeninách, řekli, že nadešel jejich čas. Dominice bylo dvacet devět let, Hynkovi třicet a po jedenáctiletém vztahu si konečně řekli, že do toho praští.

Vzali se a vydali se na svatební cestu na Kanárské ostrovy a věřili, že se třeba vrátí ve šťastném očekávání. Domů se dcera těhotná nevrátila, neotěhotněla ani následující měsíc ani za tři ani za půl roku. A tak to šlo celé čtyři roky.

Dcera se radila se svým gynekologem, zda není někde problém, ale ten nebyl. Prozatimní radou bylo, ať to ještě zkouší, ale pro klid obou manželů, že dceru pošle na vyšetření, které napoví, proč se jí nedaří otěhotnět.

Uběhlo opět několik měsíců a lékařské zprávy říkaly, že žádný problém není. Vyšetření podstoupil následně i manžel a u něho také bylo vše v pořádku. Všichni jsme je uklidňovali, že každý šestý pár má problémy s otěhotněním, že nemusí zoufat.

Další rok snažení uběhl. A další a další…

Propadala panice

Bylo jí třicet devět a zeť měl čtyřicítku na krku. To se už rozhodli pro odběr vajíček a následné umělé oplodnění. Všichni jsme byli velice natěšení, ale i napjatí. Vše proběhlo hladce. Po necelých dvou týdnech se ale ukázalo, že to nevyšlo.

Vše jsme statečně ustáli. Nevyšlo to však ani podruhé. Třetí oplodnění se konečně uchytilo. Nemohli jsme tomu uvěřit, dcera byla konečně těhotná. Po této zprávě se Dominika bála i pohnout, aby miminku neublížila. Radost však trvala jen tři měsíce.

Dcera potratila. Bylo to hrozné zklamání! Další oplodnění přicházelo v úvahu nejdříve za půl roku. Stále jsme je všichni uklidňovali, že ještě není nic ztraceno. Dominice bylo čtyřicet jedna pryč a s manželem se dohodli, že podstoupí poslední umělé oplodnění.

Opět to nevyšlo a viděla jsem, jak moje jediné dítě začíná propadat depresi a beznaději. Naštěstí měla vedle sebe báječného chlapa. Díky Hynkovi vše ustála a navození klidné atmosféry jí dávalo klid, že ji má stále rád.

Nechtěl, aby dcera podstupovala další zákroky. Řekl, že pokud jim není přáno mít vlastního potomka, tak se s tím prostě musí smířit. Nebylo to ale tak jednoduché. Čas začal ostré hrany obrušovat a dcera se pustila do nějakých kurzů. Ne, že by toužila po dalším vzdělání, ale musela si něco dokázat.

Zázrak se náhle stal

Žena velice ráda slyší takové to – čas se nedá zastavit! Ale ono to tak někdy je. Blížily se dceřiny dvaačtyřicáté narozeniny a zeť jí dal týden před nimi obálku, ve které byly letenky s termínem odletu přesně na její narozeniny.

Vybral z nostalgie Kanárské ostrovy, kde před řadou let prožili překrásné líbánky. Tím chtěl dceři říct, že ji stále miluje a utvrdit , že ji provždy zůstane oporou. Dominika byla sice nadšená, ale trochu se zlobila, že na ničem nešetřil. Tehdy jen poznamenal:

„Máme vše, tak proč šetřit?“ Rozbrečela se, protože rozhodně vše neměli. Blížil se termín odletu. Dcera se samozřejmě těšila, protože to bylo něco, co jí přivede na jiné myšlenky.

Když se Dominika vrátila, s nadšením líčila, že tak krásné dva týdny ve svém životě nikdy nezažila. Ani se jí nechtělo vracet, ale to už je osud dovolených, dojdou peníze a musíte domů.

Každý, kdo dceru po dovolené potkal, tvrdil, že jen září a ona se opravdu cítila šťastná a byla to opět ona energická a veselá žena, kterou jsem znala. Vše bylo najednou veselejší. Krátce na to se vypravila ke svému gynekologovi.

Lékař říkal, že má ještě rok, možná dva na to, aby ještě postoupila umělé oplodnění. Prohlídka byla jen taková rutina, ale pan doktor se začal náhle usmívat: „ Zdá se, že je tam krásně zahnízděný plod, a to už osm, možná devět týdnů.“

Dcera prý v tu chvíli nechápala, co říká. Tak to ještě zopakoval a něž si to vůbec uvědomila, měla v ruce žádanku na ultrazvuk, který byl o patro níž. Dcera si uvědomila, že její poslední mentruace byla výrazně slabší, než běžně bývá.

Ale přikládala to změně prostředí na dovolené. Asi desetkrát dokola četla, zda je opravdu na žádance napsáno, že je těhotná. Zavolala nejprve mně a pak manželovi, který nejdříve nevěřil, ale pak řekl, ať si ihned někde sednu, že sedá do auta a jede za ní.

Neuvěřitelné a bez problémů

Celé těhotenství bylo bez jakýchkoli potíží. Dcera nebyla unavená, neměla žádné ranní nevolnosti ani pověstné zvláštní chutě. Výbavičku jsme začali pořizovat až se vstupem do sedmého měsíce.

Vzhledem k věku podstoupila Dominika celou řadu vyšetření, takže jsme věděli, že budeme mít chlapečka. Začali jsme zařizovat pokojíček a pořídíli veškeré vymoženosti jako je chůvička, monitor dechu i speciální podušku.

Nelitovali jsme žádných vynaložených prostředků. Dcera se zetěm se smáli, že za dovolenou utratili peníze, které by se nyní hodily.

Říkala jsem jím, aby ničeho nelitovali, že si Tadeáška přivezli z Kanárských ostrovů, sice o několik let déle než chtěli, ale přeci. Náš malý chlapeček se narodil přesně na den. Vše proběhlo bez komplikací. Dcera i vnouček byli v naprostém pořádku.

Svět zaplavilo naše štěstí. První měsíc jeho života jsme měli všichni pocit, že žijeme v ráji. Radovala jsem se jako malé dítě a stejně tak narození vnoučka prožívali rodiče zetě. Byl to sice už jejich třetí vnouček, ale ti dva už byli podstatně větší. Celá velká rodina žila sluníčkem, které k nám přišlo.

Jak jen vrátit čas?

Tadeáškovi bylo pět měsíců, smál se, byl veselý a my s ním. Každá návštěva poradny byla plná radostných zpráv. Naše štěstí se nedalo popsat. Mladí měli veškeré vymoženosti dnešní doby, dávalo jim to větší jistotu a klid.

A já byla připravena pomoct, jak jen to bude v mých silách. Ten den jsem je přesvědčila, aby spolu vyrazili do divadla. Aby si zašli někam prvně od narození malého. Toho jim pohlídám. Společně jsme jim zamávali a já malého uložila do postýlky.

Chvíli jsem mu zpívala a pak, když usnul, jsem si sedla do obýváku a četla si. Spoléhala jsem na „chůvičku“, technickou vymoženost. Kdyby začal malý plakat, byla bych tam hned. Po necelých třech hodinách se ozvaly klíče v zámku, jak se mladí vraceli.

Hlásila jsem, že malý celou dobu spí. S dcerou jsme šly do pokojíčku. Když jsme ale dorazily k postýlce, byl Tadeášek studený a nedýchal. Dcera začala křičet. Zeť ihned zavolal záchranku. Lékař konstatoval smrt.

Dcera hystericky křičela, že jen tvrdě spí a on je lékař a je jeho povinnost ho probudit. V úmrtním listu je zapsáno, že vnouček podlehl syndromu náhlého úmrtí kojence.

Cítím svou strašnou vinu, že jsem u něho neseděla a spoléhala na nějakou techniku, i když nám odborníci vysvětlovali, že bychom smrti malého Tadeáška nezabránili. Jeho smrt si budu vyčítat provždy. Proč se to stalo? A proč, když jsem hlídala já?

Eva (51), Olomouc

Další článek
Související články
3 minuty čtení
Někdy mám pocit, že se celý život vejde do pár doteků. Do jemného pohlazení po vlasech nebo hrnku, který podáváte druhému, aby ho zahřál. Moje ruce si toho pamatují víc než moje hlava. Prsty mám pokřivené, klouby už dávno nepracují, jak by měly, ale ty staré dlaně... pořád cítí. Je v nich vše: dětství, práce, radosti, pády i ta každodenní tichá láska k životu. Stará kuchyně a nové dny Byd
3 minuty čtení
Byla to láska na celý život. Doufali jsme, že spolu zestárneme, že neexistuje nic, co by tomu zabránilo, co by nás rozeštvalo. Když jsme si s Ondrou v šestnácti letech přísahali, že nás nic nerozdělí, oba jsme tomu věřili. „Ani smrt,“ vyrazil ze sebe a já po něm automaticky opakovala, že ani smrt, ač jsem si v duchu říkala, že to je asi nesmysl, neboť zubatá rozdělí vždycky všechno. Ale byli js
3 minuty čtení
Sedím na lavičce v parku, kde to znám nazpaměť. Stromy jsou pořád stejné, i když jenom o něco starší. Ony však mohou mluvit. Já ze sebe nevydám ani hlásku! Alespoň šumí. Jsou možná staré jako já. Jenže na mně je ten zub času znát víc. Přírodu bereme jako němou, ale když přijdete o hlas, uvědomíte si, že rostliny mohou být slyšet víc než vy. Před dvěma lety se to stalo. Ochromila mne ztráta h
3 minuty čtení
Dnes ráno mi znovu podal ruku a zeptal se, jak se jmenuju. Jeho oči byly přívětivé, ale i nejisté. Můj muž. Opět jsem mu řekla: „Jsem Marie, tvoje žena.“ Přikývl. A pak se na mě usmál tak, jako by mě potkal poprvé. Můj muž. Manžel, se kterým jsme desítky let. Když mu to zjistili, bylo mu 75 let. Já jsem věděla, že se něco děje, ještě než to řekli nahlas. Zapomínal, kde je hrnek, jak se jmenuje
5 minut čtení
Je mi sedmašedesát a najednou cítím, že nemám tolik času. Na co? Říct pravdu mé rodině. A hledat dítě. Je to tak dávno, co jsem držela ten uzlíček... Vzpomínky mi proudí hlavou jako zběsilá auta na silnici. Tehdy jsem je pozorovala z mostu, když jsem přemýšlela, jestli tam neskočit. Nebyla jsem plnoletá. Měla jsem v hlavě ty řeči, jak lidé odsuzovali jiné dívky, které brzy otěhotněly. A pak jse
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Dobřichovice – elegantní únik z Prahy do krajiny klidu a noblesy
epochanacestach.cz
Dobřichovice – elegantní únik z Prahy do krajiny klidu a noblesy
Jen pár minut od rušného centra Prahy se rozprostírá kraj, který jako by vypadl z pohlednice – Dobřichovice. Tato malebná středočeská obec na levém břehu Berounky nabízí všechno, co si náročný cestovatel může přát: harmonii přírody, noblesu historické architektury, vynikající gastronomii i výjimečné možnosti odpočinku a poznávání. Dobřichovice nejsou pouze „předměstím“ metropole. Jsou samostatným světem,
Klid v hlavě, sen v duši a mládí v buňkách: Jak nám příroda pomáhá spát a nestárnout
21stoleti.cz
Klid v hlavě, sen v duši a mládí v buňkách: Jak nám příroda pomáhá spát a nestárnout
Usnout včas, spát celou noc, probudit se svěží – pro mnohé sen. Doslova. Ve světě, kde se večerní ticho mění v modré světlo displejů a hlava neumí přestat přemýšlet ani v jednu ráno, se kvalitní spáne
Nechá se Švandová připravit o luxusní život?
nasehvezdy.cz
Nechá se Švandová připravit o luxusní život?
Když si herečka Jana Švandová (77) brala movitého developera Pavla Satorieho (75), šla hlavně po jistotě. Jenže co když o jejího muže teď usiluje jiná žena se stejným záměrem? Herečka Jana Švandová
Vodnice je poklad v domácí apotéce
epochalnisvet.cz
Vodnice je poklad v domácí apotéce
Její druhý název je brukev řepák, ale také se jí lidově říkalo kvaka nebo rabská řepa, to prý podle uherského města Rábu, protože prý snáší podobné vlhké podnebí, jako je tam.   Určitě jste se s ní už setkali, třeba na trzích, někdy i v obchodech. Její bulvy jsou bílé, nahoře někdy fialové a chutí
Džob: Graffiti, život a tikající styl s Mühle Glashütte
iluxus.cz
Džob: Graffiti, život a tikající styl s Mühle Glashütte
Letní filmovou sezónu oživuje snímek Džob, závěrečný díl trilogie, kterou režisér Tomáš Vorel započal Gymplem a pokračoval Vejškou. Hrdinové Kolman (Jiří Mádl) a Kocourek (Tomáš Vorel ml.) dospěli – j
Originální stavba navzdory velké vodě
rezidenceonline.cz
Originální stavba navzdory velké vodě
Okouzlující dům, postavený v povodňovém pásmu na předměstí Byron Bay v oblasti Queensland na východě Austrálie, musel vyhovět přísným stavebním regulím, aby jej nezničily v těchto končinách celkem běžné povodně. Příjemné subtropické klima v pobřežní oblasti australského Queenslandu spolu s nekonečnými písečnými plážemi a národními parky učarovaly také majitelům Northern Rivers Beach House, kteří se obrátili na známé architektonické
Vavřín: Pocta pro vítěze i ceněné koření
epochaplus.cz
Vavřín: Pocta pro vítěze i ceněné koření
V obchodě si ho kupujeme v podobě nenápadných suchých listů, které přidáváme při vaření do různých jídel. Samotná dřevina má přitom vznešenost nejen v názvu, ale také ve své historii. Uctívají ji panovníci i umělci, neobejdou se bez ní dokonce ani ve slavné delfské věštírně. A může podpořit zdraví! Vavřínové věnce známe jako poctu pro
Kam se ztratilo tělo Prokopa Holého?
historyplus.cz
Kam se ztratilo tělo Prokopa Holého?
Je neděle pozdě odpoledne, 30. května 1434. Kolem táhlého hřbetu Lipské hory u vesnice Lipany se zvedá prach. Jízdní oddíly umírněných husitů pronikají otevřenou vozovou hradbou táboritů a sirotků a převrátí osm dalších bojových vozů. Za nimi se hrnou pěší, kteří kolem sebe mávají meči a cepy… Právě v těchto rozhodujících okamžicích, kdy proti sobě bojují
Ze šperkovnice vycházely zvuky
skutecnepribehy.cz
Ze šperkovnice vycházely zvuky
S manželem jsme zakoupili starou šperkovnici, a pak ji vystavili v obývacím pokoji na komodě. Od té doby se doma začaly dít podivné věci. Když jsme si s manželem pořídili malý byt, nijak jsme s jeho zařizováním nepospíchali. Nechtěli jsme nic uspěchat. Společně s manželem Pavlem jsme přemýšleli, jaké doplňky by byly do obýváku nejvhodnější. Toulali jsme se tehdy na výletě v Kroměříži, když jsme v zapadlé
Kuřecí prsa ve slaninovém kabátku
tisicereceptu.cz
Kuřecí prsa ve slaninovém kabátku
Nikdy není na škodu zkombinovat více druhů masa. Ingredience 4 ks kuřecích prsou 15 plátků slaniny 1 vejce 100 g strouhanky 100 g nastrouhaného sýru sůl a pepř Postup Nejprve si tři p
Ztracené poklady Kypru: Co způsobilo rozdělení středomořského ostrova?
enigmaplus.cz
Ztracené poklady Kypru: Co způsobilo rozdělení středomořského ostrova?
V roce 1974 proběhla invaze turecké armády na ostrov Kypr. Vyvrcholilo tím problematické soužití mezi kyperskými Řeky a kyperskými Turky. Ostrov je stále rozdělen. Část ostrova nyní zahrnuje území Kyp
S nohama jako konve moc parády bohužel neuděláte
nejsemsama.cz
S nohama jako konve moc parády bohužel neuděláte
V horkém počasí začnou otékat nohy i zdravým lidem. Pocity těžkých nohou jsou nepříjemné a mohou pokazit celý den a místo toho, abyste si teplé dny užívala, trpíte. Vše se dá ale napravit! I když je většina lidí přesvědčena o opaku, nejsou oteklé nohy ani zdaleka problémem pouze starších nebo obézních lidí. Nepříjemně otéct mohou nohy komukoli. Zvlášť rizikové je dlouhé