Toho mrzouta neměl ve vesnici nikdo rád. S každým se hádal, každého z něčeho obviňoval. Přitom byl jen zoufale sám. Jako já.
Ten starý mrzutý dědek lezl na nervy celé vesnici. Jakživ ho nikdo neviděl v dobré náladě, pořád se vztekal, někoho z něčeho obviňoval, s někým se hádal.
Sousedku nařkl, že mu hází svoje spadaná jablka na pozemek, v krámě řval, že ho ošidili o korunu padesát haléřů a že to tak nenechá. Bála jsem se ho i potkat, protože se na každého díval tak zle, že by z toho jeden skoro onemocněl.
Někdy mi ho bylo až líto, vzápětí jsem se okřikla. Proč bych měla litovat takového mrzouta? Zrovna já? Vždyť jsem byla také sama, vdova, ale nijak jsem se na svět nemračila. Proč taky, sotva by mi to pomohlo.
Snažila jsem se spíš usmívat a lidem kolem sebe vycházet vstříc, to dávalo smysl. A tak, když jsem se dozvěděla, že Josef už třetí den nevyšel z domku, byla jsem jediná, kdo si tam troufl. Někdo musel. Co když tam leží bez pomoci a od smrti ho dělí pár chvilek?
Ženská do nepohody
Bylo mi úzko, když jsem do té ďáblovy chaloupky vstupovala, přiznám se, že jsem se pokřižovala. Ten nepořádek, který tam panoval, nedokážu vylíčit. Ten muž ležel, celý zesláblý, na otomanu, když mě uviděl, nehnul brvou, jen zasípal:
„Čaj!“ Ležel tam v horečkách třetí den, nedokázal se postavit na nohy. Byla to nejspíš těžká chřipka. Musela mu být strašná zima, nedokázal ani zatopit. Roztopila jsem prastará kamna, v konvici, která pamatovala Napoleona, uvařila čaj.
Nepoděkoval, ale v očích jsem mu něco jako vděčnost nakonec přece jen přečetla. Chodila jsem k němu denně, zatápěla, vařila čaje a taky hovězí vývar. To všechno dohromady ho nakonec postavilo na nohy.
Domnívala jsem se, že neřekne ani děkuju. Taky že neřekl. Ale k mému úžasu se ke mně doneslo, že po vsi vykládá, že jsem ženská, jak má být. To jsem opravdu nečekala.
Fešák
Lidi mi to řekli. Prý namísto obvyklého nadávání a vyvolávání nesmyslných sporů po vesnici šíří, že se prý ve mně spletl. Myslel si, že jsem obyčejná, nepříjemná bába, namísto toho zjistil, že jsem fajn ženská do nepohody.
„Kdybyste viděli, jak umí zatopit,“ líčil v krámě. „Nebožka to neuměla, když zatápěla, jenom to čadilo dovnitř, a nehořelo. A tady ta topí jako rozenej topič.“ Zakoukal se do mě, je to tak.
Spadla mi brada, když se za pár dní objevil u mých dveří s kytkou v ruce. Skoro bych ho nepoznala, dal se do pucu, ostříhal se, slušně se oblékl. Nevěřila bych, jaký je to fešák. Slovo dalo slovo a on se časem přestěhoval ke mně.
Ten jeho baráček jsem ráda přenechala Luciferovi, vsadím se, že tam o půlnoci se svými kumpány straší. Možná ale, že ne, možná i čertům připadá, že je tam neuklizeno.
Jana (67), severní Morava