Chodila do sedmé třídy, byla velký samotář a věděla všechno dopředu – i své známky i to, že se stane neštěstí.
Ve třídě bylo ticho jako v hrobě! Právě se ke svému cíli blížila hodina matematiky. Prověrka, kterou jsem avizovala dopředu, dala žákům viditelně zabrat. Následující hodinu jsem měla volno.
V kabinetě jsem se pustila neodkladně do čtení a známkování právě dopsané prověrky. Všechno začalo zaklepáním na dveře. Dovnitř vstoupila Anička.
Osamocená dívenka
Drobná štíhlá dívka, která na sobě nosila stále stejné oblečení. Znala jsem ji jen ve fialovém svetru. „Budu si moci, paní učitelko, opravit tu čtyřku z prověrky?“ zeptala se slabounkým hláskem. „Ještě jsem se k opravě tvé prověrky nedostala,“ odpověděla jsem.
„Jak víš, že jsi dostala čtyřku?“ Pustila jsem se do její písemky a ona trpělivě čekala. „Vyšlo ti to na čtyřku. Měla jsi pravdu,“ řekla jsem po chvíli. „Tu čtyřku si můžeš opravit hned další hodinu matematiky!“ řekla jsem a pokračovala dál v opravování.
Můj neuvěřitelný příběh ale pokračoval dál. K aprobaci matematiky jsem si ještě zvolila tělocvik. Hodina cvičení se blížila ke konci.
„Paní učitelko, musíte zavolat sanitku!“ řekla mi důrazně Anička a upřela na mě své velké oči, které byly hluboké jako šumavská jezera. „Něco se někomu stalo?“ zeptala jsem se. „Zlomíte si nohu!“ řekla a v hlubokých očích vyplul na povrch smutek.
Zdvihla jsem paže nahoru a zatleskala s výkřikem: „Pro dnešek končíme!“ Dívky odnášely tělocvičné nářadí do kabinetu. V okamžiku, kdy jsem jim chtěla pomoci s částí švédské bedny, se horní část utrhla a spadla přímo na moji nohu.
Další varování
Vykřikla jsem bolestí a zůstala ležet na zemi uprostřed vystrašeného dívčího družstva. V nemocnici mi dali na zlomeninu sádru a osm týdnů neschopenku.
Ve vlekoucích se dnech, kdy jsem byla doma, jsem přemýšlela o tom, jak to, že Anička věděla, co se mi za několik minut stane… A vzpomínala jsem dál, že věděla, co z prověrky dostane.
Když jsem se vrátila do školy, zaběhlo se vše do starých kolejí. Možná že bych na tu záhadu zapomněla, kdyby se na konci hodiny tělocviku opět neobjevila Anička.
Rychlá akce
Řekla mi, že se za chvíli zřítí ta kovová brána na protější straně hřiště, na kterém hrály dívky fotbal. Vydala jsem se bez dalšího ptaní k bráně. Několik holek se nudilo, a tak se na kovové bráně houpaly!
Okamžitě jsem je zahnala dolů a ukončila hru na hřišti. Bylo to přesně ve chvíli, kdy se těžká kovová brána zřítila. Dívky polekaně křičely. Záhadu, jak mohla Anička vědět, co se stane, mi nikdy neobjasnila.
Na konci sedmičky se odstěhovala s rodiči do jiného města. Od té chvíle jsem o ní neslyšela. Jednoznačně se stala tou nejpodivnější žákyní, kterou jsem učila.
Martina J. (56), Jihlava