Ze žárlivosti je člověk schopen udělat leccos. Jsem už daleko rozumnější než zamlada, zdaleka ne tak vznětlivá a bláznivá. Ale stále zamilovaná.

Vdobách, kdy jsme s mým mužem teprve chodili, jsem docela dost žárlila. Naštěstí mě to už nepronásleduje, protože s tím by se nedalo žít, v lepším případě bych skončila jako rozvedená, opuštěná ženská, v horším ve vězení.

Jezdívali jsme na chatu jeho rodičů k Berounce. Bylo tam veselo, hrálo se na kytaru, večer jsme chodili tancovat do výletní restaurace. Krásné časy! Až na to, že se na nás věčně lepila Hana.

Byla jsem z ní tak vystresovaná, až jsem se bála, že z toho dostanu žaludeční vředy. Ještě dnes se otřesu, když si na ni vzpomenu. Vypadala jako víla.

Měla vlasy medové barvy, sahající po lopatky, byla štíhlá a krásná. Šeptalo se, že spolu Hana a Petr nějakou dobu chodili, ale oba to tvrdošíjně popírali.

Nesmysl?

„To je nesmysl, kdes to slyšela? V životě jsme spolu nechodili,“ řekl mi Petr. Když jsem se ostře zeptala Hany, lehce zčervenala, záhadně se pousmála a odvětila: „Kdo ti to proboha nakukal? To není vůbec žádná pravda!“ Nevěřila jsem jim ani slovo.

Nenáviděla jsem ji. Když jsem je viděla, ji v bílém závoji, jeho v černém, jak stojí bok po boku před kostelem, málem mě to zabilo, i když to byl jen sen. Na chatu jsme jezdívali o víkendech i během prázdnin, měli jsme to tam rádi, hlavně Petr.

Ona se objevovala, už když jsme šli od vlaku. Málem mě trefil šlak, když jsem viděla štíhlou siluetu s dlouhými vlasy, jak nás běží vítat. Dělá mi to schválně?

Divný čaj

Hned se ptala, jestli si jdeme zahrát volejbal. Snažila jsem se Petrovi vysvětlit, že mi její chování vadí, ale pokaždé jen zavrčel: „A co ti dělá? Je jenom zdvořilá. Má tady chatu, jezdí sem, to jí to mám jako zakázat?“ Nevěděla jsem si rady.

Byla jsem zoufalá, jinak bych neudělala, co jsem udělala. Chodila do naší chaty jako domů, ráno, večer, kdykoli. Když jednou zase přišla a Petr zrovna něco kutil ve sklepě, rozhodla jsem se využít jeho nepřítomnosti.

Uvařila jsem čaj, nalila ho do tří hrnečků, vyndala přípravek na hubení krys s obrovskou lebkou na sáčku a s klidem ho začala sypat do jejího šálku. Vyskočila a nevěřícně na mě zírala. Zatvářila jsem se nepříčetně, opravdu jako blázen, a zasípala jsem:

„Ještě jednou se tady ukážeš, a donutím tě to vypít!“ Už nepřišla. Po osadě se začalo šeptat, že jsem šílená. Bylo mi to fuk. Petra jsem si vzala, na tom jediném záleželo a záleží.

Helena (64), Zlín