Vzpomínky na mládí mě před lety držely nad vodou. Vzpomínky a dcera. To jsou poklady, které mi nikdy nikdo nevezme.

V životě jsem měla štěstí jen na jednu velkou lásku, ta ale stála za to. S Romanem jsme se seznámili na chmelové brigádě a od té doby jsme byli jedno tělo, jedna duše.

Přestože byl z druhého konce republiky, pravidelně za mnou jezdil. Jen kvůli pár hodinám stráveným společně byl ochotný se kodrcat vlakem čtyři hodiny tam a zpět.

Šťastní snoubenci

I přes velkou dálku nám vztah vydržel. Chodili jsme spolu dva roky, a jednoho dne Roman přijel v obleku, s kyticí a dotazem, jestli bych se stala jeho ženou. Vidím ho, jako by to bylo včera, byl tak nervózní. Pochopitelně, že jsem souhlasila.

Radostí bych tehdy své ANO vykřičela i obecním rozhlasem. Moji rodiče ale už tak nadšení nebyli. Podrobili nás smršti dotazů a svatbu se nám snažili rozmluvit.

„Vždyť nemáte ani kde bydlet a ty jsi teprve dodělala školu,“ lamentoval táta. Nebylo mu to nic platné. Asi po hodině marného boje si s námi připil na naše zásnuby.

Splněný sen

Přestěhovala jsem se za Romanem a do dvou let jsme bydleli ve svém vlastním malém, ale krásném domečku. Můj manžel ho postavil vlastníma rukama cihlu po cihle, o to vzácnější pro nás byl. A když se nám narodila naše dcera Lenka, bylo rodinné štěstí úplné.

Splněný sen každé dívky, která věří v lásku na celý život. Tehdy jsem ale netušila, že tenhle náš život může tak rychle vzít zasvé. Roman pracoval jako obchodní zástupce a kvůli obchodům často cestoval po republice.

Z jedné své služební cesty se mi už ale domů nevrátil. Ten den bych ze své hlavy nejraději vymazala. Zazvonil zvonek, otevřela jsem dveře a venku stáli dva pánové od policie.

S dramatickým výrazem ve tváři mi oznamovali, že se můj muž připletl do hromadné autonehody. Celý následující týden mám jako v mlze, se zařizováním pohřbu a ostatních nezbytných věcí mi obrovsky pomohla má báječná dcera Lenka.

Sice už v té době byla vdaná a bydlela jinde, ale nakonec jsme se sestěhovali všichni společně, aby nikdo nebyl sám. Po smrti milovaného manžela totiž byla samota mým největším nepřítelem.

Často jsem pak utíkala zpět ke vzpomínkám, na naše mládí, schůzky pod starou lípou, náš svatební den a na jeho nezapomenutelný veselý smích. Už je to patnáct let od doby, kdy není se mnou, ale přitom jako kdyby nikdy neodešel.

V mém srdci a mysli je se mnou stále. O dalšího partnera už nestojím. Víte, když ztratíte lásku svého života, máte pocit, že už máte v životě vybráno. To nejlepší už jste měli a nikdy na to nezapomenete.

Růžena B. (69), Morava