Manželova zrada těžce otřásla naším vztahem. Pak jsem mu odpustila, vždyť jsem čekala druhé dítě. Vzápětí přišel další šok.

Tohle bych v těhotenství nepřála žádné ženě. Čekali jsme druhé dítě, na které se těšila i naše prvorozená holčička Magda. Netušila jsem, jaká katastrofa se na naši zdánlivě spořádanou rodinku řítí. Byla jsem ještě mladá a naivní.

Ukázalo se, že manželovi souběžně porodí dítě i další žena, jeho milenka, kterou několik měsíců tajil. Když však obdržela těhotenskou kartu, úplně se sesypal a ke všemu přiznal.

Zapřísahal se, že to pro něj nebylo nic vážného, jen bláznivé vzplanutí, první a poslední nevěra v jeho životě. Že nezůstane bez následků, to jej ani ve snu nenapadlo. Ale stalo se. A dozvěděla jsem se to, když jsem byla v osmém měsíci těhotenství. Je zázrak, že jsem předčasně neporodila.

Poběhlice

A zatímco se tu jiné maminky a jejich šťastní manželé radovali ze zázraku zrození, já jsem s novorozenětem, holčičkou Andreou v náručí, přemýšlela, zda s mužem zůstanu, anebo ne.

Po srdcervoucích hádkách jsme spolu zůstali pod podmínkou, jak jsem řekla doslova, že ta poběhlice a její dcera nikdy nepřekročí náš práh.

Tak to i bylo do doby, kdy ona lehkomyslná žena s jedním z mnoha milenců emigrovala a dítě nechala u své stařičké matky, která se o něj nebyla schopná starat. Můj muž neváhal ani minutu a svou třetí dceru, nemanželskou Kamilku, tehdy pětiletou, přivedl k nám.

Jinak by totiž putovala do dětského domova. A tak jsem měla najednou dítě té ženské, kterou jsem k smrti nenáviděla, v bytě. Moje holky Magda s Andreou se radovaly, že jim přibyla sestřička, s níž nepočítaly, já jsem trpěla.

Revoluce

Najít si k dítěti té hrozné ženské vztah bylo těžké. Vycítilo, že jej nemám ráda. Když jsme se viděly poprvé, přitiskla se holčička ke zdi a objala plyšového medvěda, jako by u něj hledala ochranu. Na okamžik jsem se zastyděla.

Zlobím se na dítě, které opustila matka a ono se, vyděšené, ocitlo v cizí domácnosti. Šla jsem do sebe a přinutila se, abych se na Kamilku častěji usmívala. Byla milá a šikovná. Po dvou letech jsem si ji zamilovala natolik, že jsem ji už považovala za vlastní.

Přišla sametová revoluce a s ní i dívčina matka, přijela si pro ni, vezme si ji s sebou do Německa. Když se k dceři vrhla v domnění, že ji sevře v náručí, Kamilka na ni nepřátelsky pohlédla, ustoupila, vzala mě za ruku a zaječela:

„Nikam nejdu! Zůstanu tady s mámou!“ – a pohlédla na mě. I po letech ještě brečím, když si na to vzpomenu. Matka si ji týž den odvezla, ale hezký vztah, který jsme si vybudovaly, máme s Kamilkou dodnes.

Pavla (66), Broumovsko