Mé dětství bylo plné dramatických událostí a děsivých zážitků. Přišla chvíle, kdy jsme s maminkou utíkaly z domu a hledaly záchranu.

Moje dětství bylo smutné. Vyrůstaly jsme se sestrou v děsivých podmínkách. Táta byl bezcitný chlap, který ve chvílích zlosti častoval mámu nejhoršími nadávkami a v podroušeném stavu, když se v noci vracel ze svých tahů, jí neváhal jednu vrazit.

A stejně pádnou ruku měl i v případě nás, svých dcer. Svého tátu jsem nenáviděla a i on nás cítil jen jako přítěž. Dokázal často propít výplatu svou i matky, a ta netušila, z čeho budeme celý měsíc žít. Neměla však sílu od něj odejít.

Když mi bylo jedenáct, náš otec už neholdoval jen alkoholu, ale také automatům. Máma si svoji výplatu začala schovávat. Táta vždycky vzteky mlátil vším, co mu přišlo pod ruku, v té době si začal půjčovat.

Máma to zjistila až ve chvíli, kdy nám oznámili, že máme týden na vystěhování. Tak nás otec připravil o střechu nad hlavou.

Máma sebrala pár kousků nádobí a oblečení, které otec nestačil prodat, já se sestrou jsme si sbalily batůžky a stěhovaly jsme se s maminkou na ubytovnu. Pamatuji se, jak se mi v té době vůbec nechtělo jít do školy. Styděla jsem se.

Dar z nebes

Marně se snažila maminka kontaktovat příbuzné, nikdo nám nepomohl. A přitom mnozí v domě jeden pokoj navíc měli. Když jsme byly na ubytovně druhý týden, přišla za mámou maminka mé spolužačky.

Dlouho mluvily na chodbě a pak nám máma řekla, že budeme mít nový domov. Ta hodná maminka spolužačky nám totiž nabídla volné patro u nich v domě. První tři měsíce dokonce zdarma, než se zotavíme z nejhoršího.

Najednou bylo líp

Byt byl částečně zařízený, byla tam koupelna, tekoucí voda, pračka. Naše máma se konečně vzchopila a za velké podpory poloviny vesnice podala žádost o rozvod. I peněz jsme najednou začaly mít relativně dostatek, když nám je táta nepropíjel.

A tak jsem dostala i nové oblečení. Domu po prarodičích je sice škoda, ale stejně by se nám tam už nechtělo nikdy žít. A otec? Taky se odstěhoval na ubytovnu a tam už zůstal. Je z něj troska, ale soucit k němu necítím. Jsem ráda, že z našich životů zmizel.

Hana (53), Děčín