Všechno jsem sestře obětovala. Když se jí narodila dcera Martinka, odešla jsem z práce, abych s výchovou neteře pomohla. Ale kde je vděk?
Rodiče nám zemřeli při autonehodě. Mně bylo tehdy třináct a sestře Jitce jen sedm. Vychovávala nás babička, ta ale zemřela, když mi bylo devatenáct.
O svou mladší sestřičku jsem se tedy musela starat já, a myslím, že kvůli tomu jsem promarnila své životní šance mít vlastní rodinu a děti. Měla jsem kdysi přítele, dala jsem mu ale košem, neměla jsem čas utužovat vztah, a navíc se starat o dospívající sestru.
Nikdy jsem jí to ale nevyčítala. Ona byla jako moje dítě. Když si ona našla přítele a otěhotněla, všechno jsem s ní prožívala. Nebyl to ale chlap do života. Zůstaly jsme zase samy – s malou Martinkou.
Odešla jsem na volnou nohu, aby se mohla sestra vrátit ke své práci. Já jsem jako cukrářka zvládala pracovat doma. Pekla jsem na zakázku. Neteř Martinka mi pomáhala.
Do školky jsme ji nedaly a na základce jsem ji brala domů hned po škole, aby ve družině nezvlčila. Sama sebe jsem pasovala na kuchařku, uklízečku i služku.
Už zase hlídám
Se sestrou jsme samozřejmě chtěly, aby byla Martinka šťastná. Jitka ale byla pořád v práci a já na neteř byla příliš měkká. Všechno jsem jí povolila a za zády sestry všechno uhlazovala. Špatné známky i průšvihy.
Střední školu neteř nedodělala, našla si kluka a otěhotněla. Tak se narodila Adélka. Neteř Martinka byla mladá matka, mateřské povinnosti jí moc neříkaly. Moje sestra měla dál svou práci, a navíc se o malé dítě starat neuměla. A tak jsem se stala zase tetičkou na plný úvazek.
Dočkám se?
Vodím Adélku do školky, a pak ji i vyzvedávám. Doma má připravený oběd a odpoledne si spolu hrajeme, děláme úkoly a chodíme na procházky. Nikdy jsem se neprovdala a nemám žádné děti, přesto se sama necítím.
Říkám si, že jsem určitě dobrá teta, lepší než některé maminky, které se o své děti dobře nestarají. Jen doufám, že se snad od Adélky jednou dočkám za svou péči většího vděku, než od její matky a babičky.
Blanka (54), Sokolov
