Žila jsem už dlouho v nefunkčním manželství, ale stále jsem se nemohla odhodlat k rozvodu. To se stalo až po srazu se střední školou, kde jsem potkala svou dávnou lásku.

Dvacet let jsme se s Mirkem neviděli. Setkali jsme až na jednom srazu se střední školou. Předtím jsme ani on, ani já na srazy nechodili, ale najednou, samozřejmě aniž jsme se domluvili, jsme se tu oba ocitli.

Od začátku jsme měli oči jen jeden pro druhého. Na střední jsme spolu chodili jenom asi půl roku, ale bylo to nezapomenutelné. Bůhvíproč jsme se rozešli, něco nás rozdělilo, jakási přihlouplá žárlivost.

Já jsem měla pocit, že až příliš pokukuje po jedné zrzce z béčka, on tvrdil, že mě zahlédl v kavárně s naším češtinářem – svobodným, mladým a hezkým. To byla pravda, ale jen jsme domlouvali slavnostní vystoupení u příležitosti konce školního roku.

A tak byla naše láska surově přervána okolnostmi. A teď stojíme na srazu naproti sobě a hledíme si do očí. „Ty ses vůbec nezměnila,“ vydechl. To nebyla pravda. Změnilo mě mé nepopsatelně příšerné manželství. Byla jsem zestárlá, smutná, bledá a utrápená.

Celý večer

Začali jsme si povídat a povídali si celý večer, okolí jsme vůbec nebrali na vědomí. Ukázalo se, že Mirek je stejně jako já uvězněn v pekelném manželství, zoufale udržovaném jen kvůli dětem, šestnáctiletým dvojčatům. Byla jsem šťastná i zoufalá.

Ale tentokrát jsem se rozhodla definitivně. Požádám o rozvod. „A já taky,“ přizvukoval Mirek. Ač byli se ženou domluveni, že to nějak vydrží do plnoletosti dvojčat, náhle se rozhodl jinak, když potkal mě. „Život je přece tak krátký,“ filozofoval.

„Proč ho den ode dne ubíjet a marnit s hysterickou, hádavou dračicí?“ Mluvil mi z duše. Ale náš plán, že se oba současně rozvedeme, mi přesto připadal poněkud bláznivý. Vznikl navíc s přispěním dvou lahví vína, a tak jsem netušila, nakolik jej mám brát vážně.

Zázraky

Nebo to byly jen řečičky u skleničky? To všechno se mělo záhy ukázat. Také se to ukázalo. Za pár dní mi Mirek zavolal, že to své ženě řekl. Budou se rozvádět. A tak jsem doma taky bouchla do stolu.Oba jsme splnili, co jsme si slíbili.

Zároveň to byla i sázka do loterie, vždyť jsme se skoro neznali. Byl pro mě jen vzpomínkou na několik krásných měsíců kdysi dávno na střední škole. Ale něco mi říkalo, že by to mohlo vyjít. Zázraky se přece dějí, nemám pravdu?

Možná bych si jeden zasloužila, za všechno trápení. To jsem si dokola opakovala, když jsem se brodila bahnem rozvodu, při všech hádkách, vzájemném obviňování, hrozné ostudě doma i u soudu.

Dodnes si říkám, ještěže jsme neměli děti, ty by si vyslechly pěkné věci. O dva roky později jsme se s Mirkem vzali. A jeho dvě děti mě vzaly na milost. I s nimi mám hezký vztah.

Gabriela (65), střední Čechy