Každé ráno si dělám čaj do dvou šálků. Jeden piju, druhý zůstává nedotčený. Možná to zní zvláštně, ale nějak mi to pomáhá.
Jde o rituál, který zůstal, i když člověk, pro kterého byl určen, už nechodí v mém bytě, po tomto světě. Já bydlím sama v malém domku na konci vesnice, kde lišky dávají dobrou noc a pošťák se usmívá ještě dřív, než otevřu branku. Život tu běží pomalu, ale ne bez emocí.
Ticho po smíchu
Moje sestra Marie byla moje všechno. Dvojče. Byly jsme jako zrcadla. Jedna začala větu, druhá ji dokončila. Celý život jsme žily blízko sebe. Když se vdala, přestěhovala se jen o dvě ulice dál. Pak ovdověla. Já taky. A zůstaly jsme jedna druhé.
Naše společné chvíle
Každou středu ráno přišla. Nesla koláč nebo jen úsměv. Seděly jsme na verandě, pily čaj, povídaly o ničem a o všem. Těch středečních dopolední bylo nespočet. A jednoho dne… prostě nepřišla.
Bylo to tak náhlé
Z nemocnice mi volali odpoledne. Zkolabovala na ulici. Selhání srdce. Rychlé, tiché, nečekané. Nešlo nic dělat. Nepřipravila mě. Ani slovy, ani náznakem.
Věci, které zůstaly
Zůstala po ní ta druhá židle. Šálek, co jsem jí koupila k padesátinám. Svetr s utrženým knoflíkem, který jsem jí chtěla přišít. Ale nejvíc zůstalo to prázdno. Ve vzduchu a v těch místech, kde dřív bývala blízkost, smích. To ticho se najednou projevilo v takové studené atmosféře.
Stále jsme byly spolu
První měsíce jsem s nikým nemluvila. Jen s ní. Potichu. Věděla jsem, že mě neslyší, ale přesto jsem mluvila o tom, co mě bolí, že jsem si nechala ostříhat vlasy. I když by řekla, že mi dlouhé slušely víc. Naše hovory byly tak pestré a já se jich nechtěla vzdát.
Malá změna od malé Amálky
Jednou ve středu, když jsem seděla se dvěma šálky na stole, zaklepala sousedova vnučka Amálka. Přinesla mi obrázek, dvě staré paní pijí čaj, jedna má vlasy bílé, druhá světle šedé. „To jste vy a ta paní, co už je v nebi,“ řekla a objala mě.
Plakala jsem, opět, ale poprvé ne sama. Od té doby už ten druhý šálek není jen prázdný. Je připomínkou lásky, kterou smrt nezrušila.
Mám tam ten obrázek a říkám si, že jsme my dvě tak nějak stále spolu. Nedělám to proto, že bych bláznila. Činím tak, že mi je dobře. A to je v životě to nejpodstatnější.
Barbora P. (73), Vsetín
