S Markem jsem se rozhodla založit rodinu, i když to žádná velká láska nebyla. Ale pak jsem ho viděla v porodnici s naší malou dcerkou a něco se změnilo.
Když jsem poznala Marka, věděla jsem, že je to ten pravý parťák do života. Byl to čestný, upřímný a spolehlivý muž a skvěle jsme si spolu rozuměli. Přestože jsem do něj nebyla bláznivě zamilovaná, toužila jsem s ním zahnízdit.
Nečekala jsem, že po porodu budu mít úplně nové pocity. Za svůj život jsem poznala mnoho mužů a věděla jsem, že z velké lásky v mém případě nakonec nic nezbude. Bylo to pro mě ponaučení.
Moje jediné pravidlo
Když jsem pak poznala Marka, nebyla jsem kdovíjak zamilovaná. Přesto mi připadal pro život perfektní a přitahoval mě. Jediným mým pravidlem bylo – mít rád méně než ten druhý.
Tohle mi radila máma, která podle svých slov měla s muži jen kříž. Spíše pragmatické důvody pro naši svatbu jsem si nechala pro sebe, ale nikterak jsem se za ně nestyděla.
Náš slib jsem myslela vážně
Můj slib u oltáře byl míněn ve vší upřímnosti. Brzy jsme se začali pokoušet o dítě a měli jsme to štěstí, že všechno probíhalo hladce a bez dlouhého čekání.
Marek mi bez váhání vyznával lásku den co den a vůbec mu nevadilo, že já se k tomu nemám. Někdy si ze mě dělal legraci, že neumím vůbec vyslovit věty typu: „Miluji tě. Mám tě ráda.“
Porod proběhl hladce
Celé těhotenství se o mě Marek krásně staral a dělal všechno, co mi na očích viděl, a to i přesto, že jsem byla občas velice nepříjemná. Sama musím uznat, že bych se sebou nevydržela. Kamarádky mi říkaly, že mám doma naprostého anděla.
Termín porodu se stále posouval a já už byla „na zabití“. Pak ale přišla naše holčička na svět a všechno se najednou změnilo. Jelikož jsem obecně tak trochu „depkařka“, obávala jsem se poporodních depresí, o kterých jsem hodně slýchala.
Porod mi dal zabrat, ale komu ne. Když bylo po všem, cítila jsem se naprosto skvěle. Nevím, kde se ve mně brala ta nekonečná energie. Přívaly lásky přicházely s každou další hodinou ještě silněji.
Když jsem se probrala z polospánku a spatřila Marka s naším novorozeňátkem, zjihla jsem. Nebylo to ale jen láskou k malé, uvědomila jsem si, že se na Marka najednou dívám úplně jinak.
Bála jsem se svých citů
Slzy mi stoupaly do očí, sváděla jsem to nejprve na hormony. Ujišťovala jsem se, že to za pár dní přejde. Po několika týdnech se ale nic neměnilo. Milovala jsem naše miminko a milovala jsem Marka.
Docházelo mi, že se toho citu vyloženě bojím. Něco mi říkalo, že si tolik štěstí v životě zkrátka nezasloužím. Něco zlého bych tím mohla vyvolat, zakřiknout to.
Zprávy o autonehodě
Když měla Adélka slavit první narozeniny, Marek se vracel autem ze služební cesty a pospíchal. V rádiu hlásili zprávy o velké dopravní nehodě a mně se sevřelo srdce.
Volala jsem Markovi, ale nebral to. Obávala jsem se nejhoršího. Dívala jsem se na naše dítě a litovala, že jsem Markovi nikdy nahlas nevyznala lásku.
Poprvé jsem řekla ta slova
Ve dveřích se objevil až dlouho po setmění, mobil měl vybitý a trčel v zácpě. Já už měla okousané všechny nehty. Skočila jsem mu kolem krku a poprvé řekla, že ho miluji. Nestačil se divit. Uvědomila jsem si, že mám velké štěstí a že si ho chci užívat plnými doušky.
Tereza M. (50), Bruntál
