Vdala jsem se bez lásky. Doufala jsem, že časem se to změní. Až po letech jsem pochopila, že takhle to nefunguje.

Nemůžu říct, že by můj manžel Filip byl špatný člověk. Je zodpovědný, stará se o domácnost a nikdy na mě nezvýšil hlas. Jenže to, co nás kdysi spojovalo, už dávno zmizelo.

Naše manželství je spíš na papíře, ve skutečnosti žijeme jako dva cizí lidé pod jednou střechou. S jeho kamarádem Adamem to je úplně jiné. Poznala jsem ho krátce po svatbě.

Od první chvíle jsem cítila, že si rozumíme. Po čase mi došlo, že je mi Adam bližší než můj vlastní manžel. A to situaci ještě víc komplikovalo.

Povídání u skleničky vína

Kdykoli vidím Adama, probouzí se ve mně pocity, které se už roky pokouším potlačit. On o mých citech nemá tušení, je to tajemství, které se mi usadilo na ramenou jako závaží. Nikdy jsem si nepřipustila, že bych s ním mohla prožít něco víc.

Nebylo by to fér vůči Filipovi. Jednou se Adam stavil u nás, když byl Filip ještě v práci. Byla to vlastně běžná věc, čas od času k nám přišel neohlášeně, s úsměvem od ucha k uchu a lahví vína v ruce.

„Markéto, je Filip doma?“ zeptal se, když vešel a podal mi láhev. „Není, ještě je v práci. Ale pojď dál,“ usmála jsem se. Sedli jsme si v obýváku a otevřeli víno. Adam zmínil, že se nedávno rozešel s přítelkyní.

„Někdy si říkám, že je jednodušší být sám a nekomplikovat si život,“ pronesl zamyšleně. „Netoužíš po někom, kdo by ti rozuměl?“ zeptala jsem se opatrně.

„Jasně že ano. Každý potřebuje mít někoho takového. Ale život mě naučil, že ne vždycky dostaneme to, co chceme,“ odpověděl s nádechem smutku. Na chvíli jsme oba zmlkli a cítila jsem, že atmosféra kolem nás houstne. Pak Adam zlehka položil ruku na moji.

Najednou jsem cítila horko, které nezpůsobilo víno. Nic neřekl, jen jsme tam tak seděli. Byla jsem rozpolcená mezi touhou a strachem. Přesně v tu chvíli se otevřely dveře. V nich stál Filip a tvářil se překvapeně. Jeho pohled mě propaloval skrz naskrz.

„Tak takhle to je,“ pronesl zachmuřeně. Adam se postavil a zvedl ruce v obranném gestu. „Filipe, uklidni se. Jenom jsme si povídali.“ „Myslíš, že jsem slepý? Že nevidím, co se mezi vámi děje už léta?“ útočil dál. Nezmohla jsem se na slovo.

Nikdy jsem tě nemilovala

Adam zamířil ke dveřím. Filip ustoupil stranou, aby mohl projít, ale jeho výraz byl ledově chladný. Když Adam zmizel, Filip se otočil ke mně. „Řekni mi pravdu! Miluješ ho?“ vyhrkl. Nedokázala jsem odpovědět. Chyběla mi odvaha říct ano i ne.

„Nikdy jsem tě nepodvedla,“ zašeptala jsem. „Tak proč se tváříš tak provinile?“ „Nikdy jsem tě nemilovala,“ pronesla jsem spíš pro sebe než pro něj. Ztuhl mu obličej. Nekřičel, na nic se nevyptával. Jen se otočil a beze slova vyšel z místnosti.

O pár minut později jsem zaslechla nějaké zvuky. Stála jsem u dveří do ložnice a sledovala, jak si balí věci, chtěla jsem něco namítnout, ale žádná slova mě nenapadla.

Prostě odešel

„Filipe, prosím, nedělej ukvapené závěry. Promluvíme si,“ dostala jsem ze sebe po chvíli, i když jsem věděla, že je to marné. „Promluvíme si?“ zopakoval a pohlédl na mě. „O čem? O tom, žes mě nikdy nemilovala? Že celý náš vztah byl postavený na lži?“

„Snažila jsem se, vážně. Fakt jsem chtěla, aby to fungovalo,“ roztřásl se mi hlas. Filip jen zakroutil hlavou. „Takže jsi doufala, že láska ke mně se nějak objeví, jo? Díky za upřímnost, ale to mi nestačí,“ pronesl tvrdě, zvedl tašku a zamířil ke dveřím.

„Filipe, počkej!“ chytila jsem ho za ruku. „Promiň.“ „Taky mě to mrzí,“ řekl tiše a odešel. Zůstala jsem sama. Částečně jsem pocítila úlevu, ale zároveň mě trápilo svědomí. Ublížila jsem mu, i když jsem to nechtěla.

Během chvilky přišel o dobrého kamaráda i manželku, přestože vlastně k žádné „nevěře“ nedošlo. Neplakala jsem, prostě to nešlo. Místo toho jsem vzpomínala na naši svatbu. Filip na mě hleděl s takovou jistotou a štěstím, jako bych byla celý jeho svět.

A já byla přesvědčená, že láska se dá vypěstovat. Že ji jednou pocítím, pokud se budu snažit. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvilky, kdy jsem chtěla odejít, ale nedokázala jsem to, protože jsem se bála samoty.

Potlačované city

Filip byl pryč, ale nebyl to konec světa. Popadla jsem mobil a vytočila Adamovo číslo. „Můžeš prosím přijít? Filip se odstěhoval. Potřebuji tě teď víc než kdykoli předtím,“ vyhrkla jsem jedním dechem. O dvacet minut později se Adam objevil ve dveřích.

Oba jsme věděli, kam to povede. Všechny city, které jsme tak dlouho potlačovali, se teď dostaly na povrch. Vím, že to možná vyzní neupřímně vůči mému manželovi, ale už jsem nemohla dál předstírat.

Život s Filipem byl klidný a stabilní, ale teprve s Adamem jsem pochopila, co je to opravdová a vášnivá láska.

Markéta L. (50), Humpolec