Po padesátce jsem měla pocit, že už mě v životě nic nečeká a že už mě nemůže nic překvapit. Život mi začal připadat poněkud šedý.
Děti byly dospělé a měly své rodiny, s manželem jsme si vytvořili zajetou rutinu a po letech tvrdé práce jsem konečně měla čas i na sebe. Neměla jsem si nač stěžovat, ale ani nač se těšit.
Život nám ale občas připraví zvraty, na které se nemůžeme nijak připravit. Ten můj přišel nečekaně, prostřednictvím jedné obyčejné zprávy od člověka, kterého jsem nikdy předtím neviděla. Jednoho odpoledne mi zazvonil telefon.
Číslo bylo neznámé, ale zvedla jsem ho. „Dobrý den, jmenuji se Pavel,“ ozvalo se na druhém konci. Hlas zněl klidně, ale také trochu nervózně. „Vím, že je to zvláštní, ale myslím, že bychom mohli být příbuzní,“ dodal tajemně.
Nechtěla jsem věřit
Musela jsem se překvapením raději posadit. „Příbuzní? Jak to myslíte?“ zeptala jsem se. Pavel mi vysvětlil, že si nechal udělat genetický test přes online službu, která propojuje příbuzné podle DNA. A podle výsledků bychom měli být sourozenci.
Nejprve jsem si myslela, že jde o nějaký podvod. Ale Pavel mi nabídl, že mi pošle všechny dokumenty, a trpělivě odpovídal na moje otázky. Nakonec mi řekl: „Nevím, jestli o mně víte, ale myslím, že bychom si o tom měli promluvit osobně.“ Souhlasila jsem.
O dítěti nevěděl
Když jsme se setkali, cítila jsem směs zvědavosti a nervozity. Pavel byl muž kolem šedesátky, vysoký, s šedými vlasy a milým úsměvem. A když jsem se mu podívala do očí, cítila jsem zvláštní pocit. Něco na něm mi bylo povědomé, až bych řekla důvěrně známé.
Začali jsme si povídat a on mi vyprávěl svůj příběh. Narodil se o několik let dříve, než se moji rodiče vzali. Jeho matka byla prý otcova velká láska z mládí, ale vztah skončil, když se o něm dozvěděli rodiče, kteří s jejich láskou nesouhlasili.
Nedlouho poté se jeho matka dozvěděla, že už má můj otec jinou. A tak mu neměla ani čas říci, že je těhotná. Dítě si ale nechala a otci o něm napsala až po jeho narození.
Ten na něj pak přispíval, vidět ho ale nechtěl. „Vždycky jsem si myslel, že otec mámu opustil kvůli mně,“ řekl tiše. „A vůbec jsem netušil, že mám sestru,“ dodal nejistě.
Odvržený syn
Seděla jsem tam a snažila se to všechno vstřebat. Můj otec měl dítě, o kterém nám neřekl? Doma jsem se okamžitě obrátila na svou matku. Seděla v křesle, a když jsem jí vyprávěla o Pavlovi, zbledla. „Jak jsi na to přišla?“ zašeptala.
Když jsem jí ukázala dokumenty, povzdechla si a začala mluvit. Přiznala, že o Pavlovi věděla. Otec se jí svěřil krátce po jejich svatbě, když se o synovi sám dozvěděl. „Bylo to těžké, ale dohodli jsme se, že to necháme za sebou,“ řekla.
Její slova mě ranila
„Chtěli jsme náš nový život a mysleli jsme, že to tak bude nejlepší.“ Jak mohli žít desítky let s tímto tajemstvím a nic neříct? Matka se mě snažila přesvědčit, že to dělali pro mě. „Nechtěli jsme tě zatěžovat a motat ti hlavu,“ tvrdila.
Ale já jsem cítila spíš zradu než ochranu. S Pavlem jsem se od té doby začala setkávat pravidelně. Vyprávěl mi o svém životě, o tom, jak vyrůstal jen s matkou, která dělala, co mohla, aby mu zajistila hezké dětství.
Nikdy si ale nepřestal klást otázku, proč ho otec nechtěl. „Myslel jsem, že je to kvůli mně, a hodně mě to trápilo,“ přiznal.
Byli jsme si blízcí
Čím víc jsem ho poznávala, tím víc jsem cítila, že mezi námi existuje opravdové pouto. Byli jsme sourozenci, ať už to naše rodina chtěla, nebo ne. Zároveň jsem ale řešila velké dilema. Jak to přijmout a odpustit rodičům…
Jednoho dne jsem se rozhodla, že o Pavlovi řeknu i svým dětem. Bála jsem se jejich reakcí, ale chtěla jsem k nim být upřímná. Byli překvapení, ale nakonec mě podpořili. „Je to zajímavé, mami. Máme strejdu, o kterém jsme nikdy nevěděli,“ řekl můj syn. Jejich otevřenost mi dodala odvahu.
Dnes je má rodina
Dnes, několik let po tomto objevu, se s Pavlem pravidelně vídáme. Stal se součástí mého života a já si nedokážu představit, že bychom se nepoznali. S matkou jsem si nakonec všechno vyříkala.
Nezlobím se na ni, ale cítím, že naše vztahy už nikdy nebudou úplně stejné. Tento příběh mi ukázal, jak složitá může být rodina, ale také to, že nikdy není pozdě na to, abyste objevili nový kus svého života. Pavel je pro mě darem, který jsem nečekala, ale kterého si vážím.
Jana Z. (58), Frýdek-Místek