Dostávala jsem od táty fantastické dárečky, celá škola mi záviděla. Ale oděvů už byla plná skříň, a tak jsem si přála něco úplně jiného.
pro vévodkyni. A já když jsem ti tuhle koupila šaty, dostala jsi záchvat smíchu a řeklas, že si to na sebe nevezmeš.“ No jasně, byly to šaty z textilu na náměstí, tak nepodobné oslňujícím oděvům od táty. Pokaždé se ptával: „Tak copak by moje holčička chtěla?“
Frajer
Jenomže svetříků a sukýnek už byla plná skříň. Toužila jsem spíš po společníkovi, spřízněné duši, která by na mě měla čas, na rozdíl od mámy a táty. „Chtěla bych pod stromeček psa,“ prohlásila jsem. Tentokrát se vyděsil: „To by mě tvoje máma zabila. To nejde.
Přej si cokoli jiného. Chceš magnetofon? Džíny? Prstýnek?“ Ale byla jsem nekompromisní. „Chci psa,“ zopakovala jsem. Pořád jen vrtěl hlavou a lamentoval: „To neprojde. Bude malér. Cokoli jiného, prosím.“
Nic jiného jsem nechtěla. Byl frajer. Pod stromečkem jsem doopravdy našla krabici od bot s několika dírkami. Hned jsem věděla, o co kráčí.
Bylo tam výstavní štěně, krásné tak, že taky možná pocházelo ze západního Německa nebo z podniku zahraničního obchodu Tuzex. „Ten mizera!“ zvolala máma. Nemyslela štěně, to byla navíc psí holka, myslela tátu. A začala vyvádět.
Naschvály
„Zvířata jsem mu zakázala!“ vykřikovala. „To mi udělal naschvál. Naschvály, to byla vždycky jeho parketa. Ty mu jdou nejlíp. Rozluč se s tím psem, půjde z domu!“ Za oknem sněžilo s deštěm, teploměr ukazoval minus půl stupně.
„Jestli půjde pes, jdu s ním,“ oznámila jsem tvrdě. Štěně znečistilo koberec a trhalo obal z jednoho z pečlivě zabalených dárků. Začala jsem se demonstrativně oblékat. „Kam chceš jako jít?“ zajíkla se máma.
„Psa tu mít nemůžeme, koukni, jakou udělal během chviličky škodu.“ Škoda byla čím dál větší, štěně mi skočilo do klína a ostrými zoubky trhalo luxusní zahraniční svetřík. Sevřela jsem ho v náručí. „Pohlaď si ho,“ vyzvala jsem mámu.
Váhavě ho hladila a nahlas uvažovala: „Co mu dáme najíst? Co má rádo k snědku? A kde bude spát?“ V tu chvíli jsem věděla, že já i malý pejsek máme vyhráno.
Dagmar (67), střední Čechy