Lidem, kteří žijí osaměle, bývá nejhůř kolem Vánoc. Kéž by většina z nich měla takové štěstí jako já! Důležité je najít nějakou pomoc.

Nějakou dobu jsem si připadala úplně zbytečná. Věřte mi, nebyl to hezký pocit. Mám za sebou dvě operace kolena, jednu zpackanou a další, která nic nenapravila. Chodím tak těžce, že si nejsem schopna ani dojít na nákup.

Výprava dolů ke schránce na dopisy je pro mě utrpení. Nikoho už vlastně nemám. Manžel zemřel, adoptovaná dcera zmizela kdesi ve světě, aniž se obtěžovala jakýmkoli vděkem za to, co jsme pro ni s mužem udělali.

Jsem odkázána na péči, kterou starým lidem poskytuje stát. Na jeho obhajobu musím říct, že mě umřít nenechali. Stará se o mě hodná pečovatelka, nejenže nakoupí a uklidí, dokonce si se mnou i povídá, což je kromě dýchání a jídla to, co potřebuji nejvíc. Hovory s ní, s paní Věrkou, mě drží při životě.

Tak zbytečná

Největší deprese přicházejí kolem Vánoc. Z čeho se má osamělá, těžce se pohybující vdova radovat? Právě na to jsem se paní Věrky ptala. Měla jsem pocit, že ji obtěžuji.

Před svátky nevěděla kudykam, má kromě náročné práce i manžela a děti, musí uklidit dům, sehnat dárky a napéct cukroví. „Lítáte jako hadr na holi, a já vás tady obtěžuji svými problémy,“ sypala jsem si popel na hlavu. Nicméně paní Věrka mě příjemně překvapila.

„Je to moje práce a vaše problémy jsou i mými,“ odpověděla se svým neodolatelným úsměvem. „Cítím se tak zbytečná,“ vzdychla jsem, dojata její nekonečnou dobrotou. „Myslíte?“ zasmála se. „Koukněte, já nebyla ve škole žádný zázrak. Stejně jako můj syn.

Moc bychom si s manželem přáli, aby se dostal na solidní střední školu, ale to by ho musel někdo pořádně připravit na přijímací zkoušky. Co vy na to?“ Zůstala jsem na ni hledět s otevřenými ústy. Na svoji profesi jsem už pozapomněla. Kde jsou ty časy, kdy jsem bývala nekompromisní učitelkou českého jazyka?

Mladý pán

Po svátcích se u mě mladý pán ukázal poprvé. Oslavil patnácté narozeniny a zjevně si připadal jako ředitel zeměkoule. Naše první hodina češtiny mu trochu srazila hřebínek. „Čeká nás spousta práce, mladý muži,“ zasmála jsem se.

Vlastně si nepamatuji, kdy jsem se naposledy takhle zasmála. Už jsem nemarnila čas naříkáním, připravovala jsem se na doučování mladíčka, který přicházel dvakrát týdně. Jarní zkoušky na střední školu zdárně složil.

„Z velké části kvůli vám,“ slzela jeho maminka, když mi nesla kytici a bonboniéru. „A nemyslete si, že teď nebudete mít co dělat. V naší rodině je bohužel víc dětí, které jsou na češtinu úplně tupé. A vy je teď budete mít na starosti, milá paní učitelko.“

Renata (66), Jičínsko