Nebyla mi podobná, a ani sympatická. Potom ale udělala něco, co mi připomnělo dětství. Pozorně jsem se jí zadívala do očí a byla si jistá. Je to ona!
Ta, kterou jsem neviděla šedesát let! Moje jediná vnučka je mým celým světem. Takovou lásku jsem nikdy necítila ani k rodičům, manželovi nebo svým dětem. Samozřejmě jsem všechny milovala, a každého jiným způsobem.
Stále jen plakala
Každé dítě je jiné a láska k němu taky. Moje dcera byla uplakané a stále nemocné děcko. Každý den byl doslova utrpením. Bylo mi jí líto a snažila jsem se dělat vše, aby jí bylo lépe. Ale ta úleva, když konečně usnula a já měla alespoň chviličku klid!
Do druhého dítěte se mi po téhle zkušenosti vyloženě nechtělo. Ale narodilo se neplánovaně a já byla rozhodnutá se s tím nějak popasovat. Čekalo mě překvapení. Lukášek spinkal, papal a nedal skoro žádnou práci. Jeho přítomnost byla pro mě odměnou.
Konečně jsem se mohla na každé nové ráno těšit a nebát se, co se zase stane. Život plynul, já se rozvedla, a když dcera porodila moji první vnučku, zmítaly mnou rozporuplné pocity.
Byla to záhada
Po kom ta holka bude? Po dceři, neduživá a nervní, nebo po svém tátovi pohodářka? Naštěstí se splnilo moje přání a z holčičky vyrostla nejen klidná, ale i vyrovnaná bytost. Ona byla takovým zvláštním způsobem i moudrá. Prostě stará duše, jak se říká.
Vlastně to byla ona, které jsem se jako prvnímu člověku ve svém životě svěřila se svými dávnými vzpomínkami. Vlastně jsem si ani nebyla jistá, zda to jsou vzpomínky či spíš jen moje představy.
Domnívala jsem se, že si ze svého raného dětství pamatuji na holčičku, která s námi bydlela doma. Měla to být moje sestra, ale nebyla a po nějakém čase se z rodiny vytratila. Nemluvilo se o ní a já zapomněla.
Jednou jsem se maminky na ni zeptala, ale ta jen krčila rameny, že nikdo takový neexistoval. Byla jsem na rozpacích. Proč by mi lhala? A proč by mi neřekla pravdu? Ale proč jsem si něco takového vymyslela? Představovala? Vybájila?
Seznámila nás
Byla to záhada. Později, když začala vnučka Klárka navštěvovat první a potom druhou třídu, se skamarádila s jakousi holčičkou. Seděly spolu v lavici a trávily společná odpoledne a někdy i víkendy. Střídavě u nich a u sebe doma. A čím dál častěji i u mě.
Jednou mě vnučka přemluvila, abych s ní zašla za kamarádčinou babičkou, prý mě chce poznat. Měla ji moc ráda a chtěla, abychom se seznámily. „Ano, to je dobrý nápad,“ souhlasila jsem, protože jsem na tu paní byla zvědavá.
Klárka hned všechno naplánovala na nejbližší víkend. Moc se mi to zrovna nehodilo, ale podvolila jsem se. Kamarádčina babička vypadala o trochu mladší než já, a byla taková podmračená.
Mračila se na mě
Moc sympatická mi ale nebyla. Zamračené lidi, co se neusmívají a tváří se negativně, nemám ráda odjakživa. Člověka to znejistí, když na něho někdo kouká nevraživě, jako by ho už dopředu z něčeho podezíral.
Daly jsme si společně kávu a ona si najednou začala tiše prozpěvovat moji oblíbenou dětskou písničku: „Pod dubem, za dubem, měla jedno dvě…“ Koukala jsem na ni udiveně, proč zpívá a ona se konečně usmála. Prý sama neví.
Ozvala se jí prý z ničeho nic v hlavě, jen co mě poprvé uviděla. Zadívala jsem se jí pozorně do očí. Byla to ona! Holčička z mých představ či vzpomínek. Řekla jsem jí o svých představách a ona mě chytila za ruku. Byla to moje nevlastní sestra!
Tatínek ji měl s milenkou a ta těžce onemocněla. Ke všemu se mamince přiznal, a ona u nás pobývala asi půl roku. Mně byly tehdy čtyři roky. Potom se její maminka uzdravila a ona odešla.
Už jsme kamarádky
Samozřejmě si okolnosti pobytu u nás nepamatovala, ale její maminka prý o tom často mluvila. Byla otci vděčná, že uchránil svoji tajnou dceru před pobytem v dětském domově. Táta u nás zůstal, ale manželství mých rodičů už nikdy nebylo jako dřív.
Teď konečně vím, proč. S nečekaně nalezenou sestrou si užíváme vzájemné přítomnosti, snažíme se dohnat ztracený čas a těšíme se ze svých šikovných vnuček!
Olga K. (64), Prostějov
