Byla jsem ještě dívka, která se ale ráda toulala po lesích. Zejména podzimní kouzlo mě lákalo do odlehlých míst. A tam číhalo i nebezpečí.

Bylo mi třináct a bydlela jsem s rodiči a s  mladším bratrem Vaškem v bývalé hájovně. V tom věku je člověk romantický a citlivý. Ráda jsem trávila čas v lese, měla jsem oblíbené místo nedaleko skály, kde jsem se vždycky schovala celému světu.

Brala jsem si tam knihu na čtení nebo notes, kam jsem si malovala. Je pravda, že někdy jsem měla pocit, že tam nejsem sama. Že jsou kolem mě nějaké lesní bytosti, představovala jsem si, že to jsou víly, elfové, skřítci.

Obrázky

Moje fantazie neměla hranice. Někdy jsem ty bytosti i podle fantazie malovala. Měla jsem pocit, že mi hledí přes rameno a říkají tichým hláskem, že se jim to líbí. Zkrátka jsem byla dívka plná pohádkových představ.

Nejvíce jsem milovala podzim, kdy se listí barví do nejúžasnějších odstínů. To jsem si brala sebou pastelky i tempery a velký skicák a malovala obrazy. Mojí babičce se líbily. Dokonce si některé nechala zarámovat a pověsila si je do svého pokoje.

Divoký vítr

Jednou jsem zase tak seděla zabraná do malování, když mě vylekaly kroky. Stál tu chlap a z očí mu nekoukalo nic dobrého. Sedl si vedle mě a vzal mě kolem ramen. Cítila jsem se jako v kleštích a dolehl na mě panický strach.

To už mě povalil na záda a zakryl mi rukou ústa. Nemohla jsem dýchat a jako v mlze jsem cítila, jak se listí kolem nás zvedlo do vzduchu. Roztočilo se a vytvořilo vysoký sloup podobný postavě. Obrovské. Ta ode mě toho chlapa odtrhla.

Povalila ho na zem a koulela před sebou. Za nimi se hnalo listí snad z celého lesa. Vyskočila jsem a utíkala k domovu. Dodnes věřím, že mě tehdy zachránili dobří lesní duchové.

Alice (61), Jihlava