Ty podivné zvuky děsily celou naší vesnici. Vycházely z opuštěné staré hrobky, ze které zmizel kamenný andělíček. Zloděj ho musel vrátit!

Rány mě probraly ze zamyšlení. Stála jsem u hrobu svých rodičů a vzpomínala. Ten zvuk byl nepříjemný. A nebyl daleko. Vycházel z míst, kde stávaly staré, opuštěné hrobky po Němcích, kteří byli z kraje odsunuti. Už se smrákalo, bylo to až zlověstné.

Z opačné strany hřbitova se ke mně valila pěšinou sousedka s očima navrch hlavy. „Slyšíte to? Co by to mohlo být?“ Ptala se mě, jako bych to já věděla. Když vzápětí vešel do brány na hřbitov náš známý, chlap jako hora, běžely jsme k němu. Společně jsme se pak vydali za zvukem.

Hrobka přišla o andělíčka

Nikoho jsme ale nikde neviděli. Marně jsme se rozhlíželi kolem, odkud ten divný zvuk přichází. Až jsme se shodli na tom, že z jedné z hrobek. Dívali jsme se na ní v němé hrůze, když si sousedka všimla, že z hrobky zmizel andělíček. Někdo ho urazil a odnesl.

Hledali jsme ho marně, až to dunění náhle přestalo. Nastalo ticho, cvrčkové cvrkali, rychle padala tma. Sebrali jsme se a šli domů. Za chvíli se hřbitov zamykal.

Budou se mstít?

Druhý den odpoledne bylo v našem konzumu pozdvižení. Ženské si tam vyměňovaly názory na záhrobní život, protože ty zvuky slyšel nejen hrobník, když zamykal hřbitov, ale také starý Macháč, který se vracel kolem hřbitovní zdi v jednu ráno z hospody.

Dopoledne to slyšel i pan učitel, a to už nemohla být náhoda. Vždycky se ozvalo několik mocných úderů a pak to přestalo. Uprostřed našeho babího srocení stála sousedka, která zmiňovala ukradeného andělíčka. Nebožtíci v hrobce ho chtějí určitě zpět.

Jestli ho nenajdeme, bude zle. Vylezou z hrobu a budou se mstít! Dítě, které tam bylo s maminkou na nákupu, se rozplakalo hrůzou, když to slyšelo.

Řidič, co běžně vozí pečivo, se nabídl, že se v rámci svého rozvodu porozhlédne po hřbitovech v okolí, jestli sošku neobjeví. I my ostatní jsme si slíbili, že přiložíme své bdělé oko k dílu. Vyprávění o pomstě nebožtíků se neslo po celém našem okrese.

Každý, kdo to slyšel, se křižoval. Po andělíčkovi jsme ale pátrali marně, jako by se po něm slehla zem. Uběhly dva týdny, rány na hřbitově se stále občas ozývaly a děsily. K tomu zapracovala fantazie, a každý si k příběhu něco přidal.

Krutý trest

Tak se nechal ten či onen místní i přespolní slyšet, co všechno na hřbitově zažil, slyšel nebo viděl. Po setmění se našemu hřbitovu všichni zdaleka vyhýbali a výrazně se snížil i provoz aut na okresce, co tudy vedla.

Po dvou týdnech přišel úplněk, a spolu s ním se stalo v nedalekém městečku neštěstí. Začal tam hořet dům, prvorepubliková vila bohatých přistěhovalců. Hasiči přijeli naštěstí brzy.

Na důvod požáru se nepřišlo, zato druhý den nás čekalo na našem hřbitově překvapení. Na opuštěné hrobce se objevil ztracený andělíček. Ležel tam sice pohozený, ale zato vrácený. Šikovní chlapi z naší vsi jej zase přidělali na místo, kde byl.

Od té doby se záhadné zvuky už nikdy neozvaly. Jsme přesvědčeni, že toho anděla ukradl někdo z vily, co hořela. Naštěstí měl tolik rozumu, že ho vrátil. Jinak by ho stihl určitě ještě mnohem krutější trest za to, že kradli na hřbitově. To se nemá! Nebožtíci si své věci totiž dobře hlídají.

Růžena (68), Chrudim