Hodný člověk a zodpovědný táta. Takový je můj muž. Ale povahou je bohužel jezevec, spokojeně zalezlý ve své noře, na rozdíl ode mne.

Když děti vyletěly z hnízda, dohnala nás s manželem krize. Měli jsme na sebe najednou víc času a rozdílnost našich povah jaksi daleko víc vynikla. Víc než dřív, kdy byla spousta práce s dětmi a domácností.

Když jeden letěl na třídní schůzku a druhý vezl mladšího syna na fotbal, nebyl čas přemýšlet, do jaké míry se k sobě hodíme, nebo nehodíme. A teď bylo náhle času mraky. Můj muž je samotář.

Sbírá známky, hodiny sám vysedává nad šachovnicí, noří se do šachové literatury či do knih o druhé světové válce. Když nadhodím, že bychom mohli někam jít, nepřítomně odpoví:

„No tak jdi. Třeba s Jarkou.“ Namítnu: „Ale já chci jít s tebou.“ Mám ho totiž pořád, i po těch pětadvaceti letech, co spolu žijeme, ráda. Ale jsem prostě z úplně jiného těsta.

Zapomíná

Skutečně nezbylo než všude chodit s Jarkou, která se po třetím rozvodu jen zvolna vzpamatovávala a vyhovovalo jí být ve společnosti kamarádky. „Obdivuju tě, žes to s ním vydržela takových let,“ řekla mi jednou.

Namítla jsem, že můj muž je hodný člověk a zodpovědný táta, jen ho zkrátka nic netáhne do společnosti. „A to tě opravdu nikdy nikam nevezme?“ divila se Jarka.

„Ani na výročí? Ani když máš narozeniny?“ Připustila jsem, že na výročí svatby většinou zapomene a veškeré narozeniny si beru na starosti já. Uvařím svíčkovou, upeču dort. „A dáš si sama dárek?“ smála se Jarka. Těžce jsem vzdychla.

Možná by bylo opravdu nejlepší dát si dárek sama. Ten prozatím poslední, knihu Druhý muž Třetí říše, jsem ještě neotevřela.

Na balkoně

Začala plesová sezona a Miloš mi doporučil, ať jdu na bál s Jarkou, že on ze sebe šaška dělat nehodlá. Namítla jsem, že ženy obvykle chodívají na ples s partnerem, nikoli s Jarkou, ale natolik se pohroužil do studia náročné šachové partie, že mě neposlouchal.

Šla jsem tedy s Jarkou, která mi však brzy zmizela z dohledu, neboť šla z kola do kola. Také jsem neměla nouzi o společnost. Divže jsem neprotancovala střevíčky. Josef, tak se jmenoval můj nejčastější tanečník, se nabídl, že mě doprovodí domů.

Jakousi zvláštní shodou okolností stál zrovna Miloš na balkoně a pozoroval hvězdářským dalekohledem oblohu, přičemž si kupodivu všiml i mě s doprovodem.

Neudělala jsem to naschvál, avšak zafungovalo to. Ne, že by se mnou můj muž pak šel na ples, ale pozval mě na večeři, kde řekl, že mi to velice sluší. A nezapomněl na výročí.

Helena (63), Valašské Meziříčí