Domů     Na naše loučení nám posvítila polární záře
Na naše loučení nám posvítila polární záře

Renata vystudovala střední školu, Anička se vyučila prodavačkou, já kadeřnicí. Vídaly jsme se pravidelně první úterý v měsíci, většinou však častěji. Naše trojice spolu držela pevně…

Vyrůstala jsem v chudém pohraničí. Babička s mámou byly neodsunuté Němky, s nimiž se tu nezacházelo v rukavičkách, stejně jako s jejich blízkými příbuznými. Odmalička jsem tušila, že život nejspíš nebude procházka růžovou zahradou.

Ale bylo tu něco, co ho dokáže prosvětlit jako lampa temnou ulici. Přátelství, myslím to opravdové, ryzí, celoživotní. Byly jsme tři: Renata, Anička a já. Kamarádily jsme se od mateřské školky. Věděly jsme, že nás nikdy nic nerozdělí. Jenom tak zůstaneme silné.

Jako ty pruty knížete Svatopluka. V milosrdném školním věku jsme ještě nemohly tušit, že přijde den, kdy nás něco přece jen, navzdory těm nejušlechtilejším předsevzetím, rozdělí. Zlá síla, které se nedá vzdorovat.

Ale v době, kdy jsme skákaly přes švihadlo, kupovaly si dohromady lízátko za padesátník, pokud jsme ho schrastily, a hrály tichou poštu nebo jede paní z Frýdlantu, nás černé síly prozatím velkomyslně nechávaly na pokoji.

Dýchánky

Renata byla nejchytřejší, vystudovala střední ekonomickou školu. Nám s Aničkou bylo doma řečeno, že na studia nemáme hlavu. Vyučila jsem se kadeřnicí, Anička prodavačkou.

My dvě jsme zůstaly v rodné vísce, Renata se přestěhovala do města, kde pracovala na úřadě. Vídaly jsme se a jedna o druhé věděly všechno. Když byla jedna na dně, dvě zbylé jí podaly ruku a usilovně ji tahaly z bažiny.

A že byly pořád nějaké problémy, na to můžete vzít jed. Zanedlouho po listopadové revoluci přišla Renata o práci a dlouho nemohla žádnou sehnat. Upadla do dluhů a do depresí, málem ji vystěhovali z bytu.

Roman

Anička někdy tou dobou pohřbila oba rodiče, zemřeli během jediného roku. Z toho se vzpamatovávala dalších několik let. Ani se mnou se život nemazlil.

O práci jsem měla u nás v holičství a kadeřnictví postaráno, tohle žádná revoluce z kořenů nevyvrátí, ženy budou ke kadeřníkovi chodit až do skonání světa, zato v lásce jsem štěstí neměla. Už ve třiceti jsem byla rozvedená.

O dva roky později to vypadalo na zázrak, potkala jsem Romana. Bohužel však v našem případě platilo ono okřídlené: ani s tebou, ani bez tebe. Neuměli jsme spolu žít. Ani jeden z nás se neměl partnerskému životu kde naučit.

Já jsem vyrůstala s mámou a babičkou, které se věčně německy hašteřily, tudíž hádky v němčině byla naše stěžejní rodinná komunikace.

Romanův táta umřel, když byly synkovi čtyři roky, máma se zanedlouho podruhé vdala za násilníka a cholerika, a tak se mu před očima odehrávaly výjevy pro dítě krajně nevhodné.

Ve čtrnácti raději napůl odešel a napůl utekl do internátu, aby na to už nemusel koukat.

Jako obrázek

Oba jsme si ve vzájemném vztahu nevěděli rady, netušili jsme, jak na to. A tak jsme se rozcházeli a scházeli.Lékem na úplně všechno, univerzálním, posilujícím, nenahraditelným, bylo ženské přátelství. Vídaly jsme se pokaždé první úterý v měsíci, někdy častěji.

Ale první úterý v měsíci bylo zvykem nevynechávat. „Kdyby mě tam měli přivézt na vozejku!“ smála se Anička, kterou jsem beztak často vídala ve venkovské prodejně.

Zatímco Renatě se podařilo provdat se za kolegu v nové práci a porodit krásnou dcerku, Anička a já jsme prozatím takové štěstí neměly. Přitom Anička byla hezká jako obrázek, tvrdila však, že chlápci, co se kolem ní motají, jsou pro praktický život nepoužitelní. Hodně jsme se nasmály, když je popisovala.

Předem splněno

Záhy bohužel přišel den, kdy nás smích přešel. Usměvavou Aničku v prodejně vystřídala nevrlá ježibaba a první úterý v měsíci jsme se v naší útulné, tiché hospůdce na předměstí sešly jen ve dvou. Tehdy bylo jasné, že něco nehraje.

Že se stalo něco moc a moc zlého.Těžce onemocněla. Možná se do jejího zdravotního stavu promítlo i veškeré strádání, náhlá smrt nejbližších a marné hledání spřízněné duše.

Byla neuvěřitelně statečná, v duchu jsem byla přesvědčena, že bych na jejím místě jen a jen fňukala. „Nebudu si jí všímat,“ konstatovala o své nemoci. „Budu dělat, že neexistuje.

Třeba ji to přestane bavit a dá si odchod.“ Nějaký čas to tak skutečně vypadalo, radovaly jsme se, že, jak říkala Anička, vzala roha, ale vrátila se a udeřila s ještě daleko ničivější silou.

Když se pak Anička vrátila z nemocnice, byla hubená, bledá jako stěna a při chůzi se opírala o hůl. Tentokrát jsme se sešly v její mrňavé zahrádce, aby se nemusela nikam trmácet. „Hlavně neříkejte, že to bude dobrý,“ byla její první slova.

Nalila nám domácí mátovou limonádu s citronem a nemilosrdně pokračovala: „Dobrý to nebude. Ale ráda bych si ještě něco splnila. Mám přání.“ Vyhrkla jsem: „Je předem splněno.“

Co nejdřív

Pousmála se: „Jen abys nelitovala. Holky. Musím ještě vidět polární záři.“ Rozhostilo se dlouhé ticho. „Polární… záři?“ hlesla po pauze Renata. „Polární záři,“ odhodlaně, se zasněným úsměvem zopakovala naše nemocná kamarádka.

Byly jsme s Renatou jako v Jiříkově vidění. Vzpomněla jsem si svou čtyřku ze zeměpisu v deváté třídě základní školy. Na vysvědčení. Renata byla lepší, dostala trojku. „A kde se to jako… zjevuje?“ zachrčela. „Ve Skandinávii,“ zněla okamžitá odpověď.

„Aha,“ vysoukala ze sebe Renata. „A jak je to asi daleko?“ Výmluvné mlčení svědčilo o tom, že daleko je to hodně. Přikročily jsme k probírání praktických věcí. Renata se zrovna rozváděla, nevlastnila řidičák a auto značky Favorit beztak vysoudil manžel.

Já jsem automobil měla, pokud se tomu dalo tak říkat. „A zvládne tu dálku?“ tiše se zajímala Anička. Odhodlaně jsem přikývla. Ovšem vůz patřil do šrotu již v okamžiku koupě.

Bála bych se s tím jet i do Chebu. A to radši ani nemluvím o tom, jaká jsem řidička. „Tak domluveno,“ hlesla jsem. „Je potřeba odjet co nejdřív,“ zapípala Anička.

Finsko

Po zhltání několika cestopisů a horečných poradách s lidmi, kteří neměli na vysvědčení čtyřku ze zeměpisu, dospěl náš svérázný trojlístek k závěru, že je potřeba vzít si týden dovolené, zajistit hlídání pro Renatinu dcerku a vyrazit, směr Finsko.

Špatně se mi v tu dobu spalo. Vybavilo se mi, jak při vyjíždění ze dvorku zpravidla porazím popelnici a tuhle jsem minula dům o tři centimetry. Jak dojedu s těmito schopnostmi a finančním zázemím do daleké Skandinávie, mi nebylo příliš jasné.

Ale když člověk musí, tak musí. Se smíšenými pocity jsem si balila kufr a kontrolovala doklady. Zavrzaly dveře, někdo za mnou stál. „Tak jsem se doslechl, co zase vyvádíš,“ řekl známý hlas. „Pořád doufám, že je to špatný vtip.

Opravdu se tou rachotinou chystáš do Finska? A chceš řídit? Vzpomínáš si, jak jsem tě na jaře tahal za vesnicí ze škarpy?“ To mě zase už nadzvedlo ze židle.

Bylo to kouzlo

„Pořád mě podceňuješ!“ vybuchla jsem. A hned jsem si sedla. Měl pravdu. Moji strážní andělé uspořádali brífink a došli k závěru, že mi musí poslat pomoc v podobě Romana. Zavezl nás svým autem, do severského Rovaniemi, kde jsme to úchvatné divadlo zhlédli.

Barva světelného úkazu se proměňovala od bílé přes zelenou po purpurovou. Nadšení, které jsme v té chvíli cítili, vystřídala stísněnost. Cesta zpátky byla smutná a tichá, protože jsme věděli, že jednu z nás čeká ještě další cesta, z níž se nikdo nikdy nevrátil.

Za několik měsíců jsme se my tři loučily. Bylo to v nemocnici, to už se Aniččin čas počítal na dny. „Byl to ten nejkrásnější dárek, moc děkuji,“ řekla o polární záři.

„A my jsme se s Romanem dali díky polární záři zas dohromady,“ poznamenala jsem a dodala: „A to byl zas tvůj dárek pro mě, na oplátku. Moc děkuji.“ Usmála se. Tiskly jsme si ruce, všechny tři.

Hana (61), západní Čechy

Související články
29.10.2024
Lenka byla moje kamarádka od střední. Jenže zatímco my všichni jsme dospěli, založili rodiny, ona si stále užívala jako dvacetiletá. A to se jí vymstilo. Na škole jsme byli skvělá parta, dodnes se vlastně vídáme na četných srazech. S žádnou jinou školou to takto nemám. Nejbližší jsem si tehdy byla právě s Lenkou. Zábavná a bezstarostná holka, moc hodná. Na tehdejší věk normální. Jenže jak na
29.10.2024
Byl to můj kamarád. Já chtěla víc než přátelství, on se bál vztahu. Nakonec ho jiná žena dohnala k alkoholismu. A tragické nehodě. Do třiceti jsem toho stihla docela dost. Vždycky jsem byla podnikavá holka. Jen co jsem skončila gymnázium, jsem začala podnikat s půjčováním šatů, do toho jsem si přivydělávala různými brigádami. Stejně jako v práci jsem byla oproti vrstevníkům napřed i v soukromém
24.10.2024
Přišla jsem o své jediné dítě a můj žal byl tak obrovský, že jsem se s tím neuměla vypořádat jinak, než pitím. Život ztratil smysl. Až mi jednou zaklepala na dveře Amálka. Bylo to moje jediné dítě. Vymodlená dcerka Kačenka. Narodila se mi, když mi bylo čtyřicet let. Vlastně jsem už v dítě nedoufala. Já i můj muž, jsme ožili, zaplavila nás vlna štěstí. Žili jsme jen pro naše dítě, pak se ale sta
23.10.2024
Zvládnout dobře a moudře dítě v pubertě je někdy velké umění. Když si známá zoufala, poradila jsem jí špatně. Už bylo pozdě na nápravu. Moje kamarádka Věra měla dvě děti. Starší dcera prošla obdobím puberty bez vážnějších problémů, byla to pozitivní holka, která se uměla s problémy prát a měla své jasně stanovené cíle. Dostat se na střední školu, obor, který toužila studovat, a pak začít pracov
23.10.2024
Manželovu milenku jsem tolerovala, doufala jsem, že se jí nabaží a zase se ke mně vrátí. Ujišťovala mě o tom neustále jak moje matka, tak některé časopisy pro ženy. Manžel měl jinou. Záhy se to ke mně doneslo, lidi v našem městečku mluvili hodně a rádi. Byly to pro mě krušné časy, ale jak se říká, nic se nejí tak horké, jak se uvaří. „Nevěš hlavu, všechno dobře dopadne,“ přesvědčovala mě matka.
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Proč Perkausová v manželství není šťastná?
nasehvezdy.cz
Proč Perkausová v manželství není šťastná?
Nedávno moderátorka nafotila hodně smyslné snímky, udělalo to ale podle všeho hodně zlé krve. Eva Perkausová (30) to prý dělala natruc manželovi, Ivan Hecko (41) s tím asi nesouhlasil. Mezi manžel
Kouzelné sýrové šneky s oreganem
tisicereceptu.cz
Kouzelné sýrové šneky s oreganem
Také se jim říká pizza šneky a nesmějí chybět na žádném party stole. Ingredience 1 balení listového těsta 150 g slaniny 200 g plátkového sýra 3 lžíce kečupu 2 stroužky c
Československý tunel na Jadran: Šílenost, nebo promarněná šance?
epochaplus.cz
Československý tunel na Jadran: Šílenost, nebo promarněná šance?
Zatímco v minulosti se hranice českých zemí neustále posouvaly tu dopředu, tu dozadu, v období po 2. světové válce docházelo již jen k minimálním úpravám hranic, daných především změnami přírodních poměrů. Ale i tehdy se objevil nápad, který měl území tehdejšího Československa rozšířit, a to dokonce až k moři. Když praotec Čech hledal domovský kraj
Smutný duch otevřel třináctou komnatu
skutecnepribehy.cz
Smutný duch otevřel třináctou komnatu
Vídal jsem ji vždycky v noci. Spěchala se svazkem klíčů k dětskému pokoji. Tam se za dveřmi ozýval usedavý dětský pláč. Chtěl jsem té ženě pomoct, ukončit její prokletí… Potkával jsem ji často. U pasu jí visel velký a těžký svazek klíčů od jednotlivých komnat zámku, jimiž procházela. Vždy mě obdařila krátkým úsměvem. Velice jsem si toho vážil, protože není
Geoinženýrství v praxi: Spasí svět hnojení oceánů?
21stoleti.cz
Geoinženýrství v praxi: Spasí svět hnojení oceánů?
Málokterý způsob odčerpávání oxidu uhličitého z ovzduší se pojí s natolik smíšenými výsledky a tak silným odporem veřejnosti. Nic naplat, planeta se vaří, je třeba jednat a zvážit se musí i kontroverz
Hvězda westernů zatočila se Stalinovými vrahouny
historyplus.cz
Hvězda westernů zatočila se Stalinovými vrahouny
Stalin napjatě sedí na okraji křesla a s rukama pevně svírajícíma kožené opěrky sleduje jeden ze svých oblíbených filmů – americký western Přepadení s Johnem Waynem. Příběh o osamělém kovbojovi, který svou puškou rozsévá zákon, jako by prožíval s hercem na plátně. „Víte, ten Wayne je horlivý antikomunista,“ doslechne se jednoho dne Stalin. Ač má
Pyrenejský Titanic: Proudilo přes nádraží Canfranc nacistické zlato?
epochalnisvet.cz
Pyrenejský Titanic: Proudilo přes nádraží Canfranc nacistické zlato?
V panenské přírodě mezi horskými štíty Pyrenejí působí nepatřičně. Řeč je o nádraží Canfranc. Jde totiž o jednu z největších a nejluxusnějších železničních stanic světa.   Početným davem se rozléhá jásot. 18. července 1928 je v provincii Huesca otevřeno největší španělské nádraží. „Pyreneje již neexistují,“ prohlašuje král Alfonso XIII. (1886–1941) během slavnostního aktu. Toho se účastní také francouzský
Pronásledování rodiny Smurlových: Jakou daň si vybere přízrak posedlý sexem?
enigmaplus.cz
Pronásledování rodiny Smurlových: Jakou daň si vybere přízrak posedlý sexem?
Domov rodiny Smurlových z americké Pensylvánie je údajně obýván nebezpečným duchem… [gallery ids="147223,147224,147225"] Vše začíná v roce 1974. Nevysvětlitelné zvuky a pachy po celém domě jsou
Milánské ozvěny
rezidenceonline.cz
Milánské ozvěny
Na dva tisíce vystavovatelů, šest set mladých talentů do pětatřiceti let, dvaadvacet škol designu. Letošní Salone del Mobile opět hostil to nejlepší a nejzajímavější na poli tvůrčího přístupu k současnému životnímu stylu. Světový svátek designu, který se konal letos už po třiašedesáté, zahrnoval řadu doprovodných akcí. Mezi vystavovateli a instalacemi, které umožňují seznámit se s
Unikátní hodiny ROBOT pro hotel Grandhotel Pupp od designéra Ronyho Plesla
iluxus.cz
Unikátní hodiny ROBOT pro hotel Grandhotel Pupp od designéra Ronyho Plesla
Grandhotel Pupp, ikonický symbol české pohostinnosti s více než třísetletou historií, představuje nový umělecký prvek spojující tradici s moderním designem. Po prvních hodinách, vytvořených ve spol
Zlatohorsko, kraj pokladů a tance
epochanacestach.cz
Zlatohorsko, kraj pokladů a tance
O poklady v regionu Zlatohorsko opravdu není nouze – ať už se jedná o pravé zlato, nebo o poklady v podobě unikátních přírodních krás, tajemných zákoutí, dechberoucích místních pověstí nebo míst, která dokážou zázraky. Region leží v těsné blízkosti polských hranic a sousedí také z Rychlebskými horami. Vydáte-li se na výlet do těchto drahými kovy
Kulajda
nejsemsama.cz
Kulajda
Česká klasika s houbami, koprem a vajíčkem, které můžete buď uvařit natvrdo, nebo ho připravit jako ztracené. Potřebujete: ✿ 800 ml vývaru ✿ 500 g brambor ✿ 300 g hříbků ✿ 150 ml 30% smetany ✿ 2 lžíce másla ✿ 2 lžíce mouky ✿ 1 svazek čerstvého kopru ✿ sůl, pepř ✿ kmín ✿ cukr ✿ ocet ✿ 2 vejce 1. Brambory oloupejte a nakrájejte na kostičky, houby nakrájejte