Domů     Na naše loučení nám posvítila polární záře
Na naše loučení nám posvítila polární záře
8 minut čtení

Renata vystudovala střední školu, Anička se vyučila prodavačkou, já kadeřnicí. Vídaly jsme se pravidelně první úterý v měsíci, většinou však častěji. Naše trojice spolu držela pevně…

Vyrůstala jsem v chudém pohraničí. Babička s mámou byly neodsunuté Němky, s nimiž se tu nezacházelo v rukavičkách, stejně jako s jejich blízkými příbuznými. Odmalička jsem tušila, že život nejspíš nebude procházka růžovou zahradou.

Ale bylo tu něco, co ho dokáže prosvětlit jako lampa temnou ulici. Přátelství, myslím to opravdové, ryzí, celoživotní. Byly jsme tři: Renata, Anička a já. Kamarádily jsme se od mateřské školky. Věděly jsme, že nás nikdy nic nerozdělí. Jenom tak zůstaneme silné.

Jako ty pruty knížete Svatopluka. V milosrdném školním věku jsme ještě nemohly tušit, že přijde den, kdy nás něco přece jen, navzdory těm nejušlechtilejším předsevzetím, rozdělí. Zlá síla, které se nedá vzdorovat.

Ale v době, kdy jsme skákaly přes švihadlo, kupovaly si dohromady lízátko za padesátník, pokud jsme ho schrastily, a hrály tichou poštu nebo jede paní z Frýdlantu, nás černé síly prozatím velkomyslně nechávaly na pokoji.

Dýchánky

Renata byla nejchytřejší, vystudovala střední ekonomickou školu. Nám s Aničkou bylo doma řečeno, že na studia nemáme hlavu. Vyučila jsem se kadeřnicí, Anička prodavačkou.

My dvě jsme zůstaly v rodné vísce, Renata se přestěhovala do města, kde pracovala na úřadě. Vídaly jsme se a jedna o druhé věděly všechno. Když byla jedna na dně, dvě zbylé jí podaly ruku a usilovně ji tahaly z bažiny.

A že byly pořád nějaké problémy, na to můžete vzít jed. Zanedlouho po listopadové revoluci přišla Renata o práci a dlouho nemohla žádnou sehnat. Upadla do dluhů a do depresí, málem ji vystěhovali z bytu.

Roman

Anička někdy tou dobou pohřbila oba rodiče, zemřeli během jediného roku. Z toho se vzpamatovávala dalších několik let. Ani se mnou se život nemazlil.

O práci jsem měla u nás v holičství a kadeřnictví postaráno, tohle žádná revoluce z kořenů nevyvrátí, ženy budou ke kadeřníkovi chodit až do skonání světa, zato v lásce jsem štěstí neměla. Už ve třiceti jsem byla rozvedená.

O dva roky později to vypadalo na zázrak, potkala jsem Romana. Bohužel však v našem případě platilo ono okřídlené: ani s tebou, ani bez tebe. Neuměli jsme spolu žít. Ani jeden z nás se neměl partnerskému životu kde naučit.

Já jsem vyrůstala s mámou a babičkou, které se věčně německy hašteřily, tudíž hádky v němčině byla naše stěžejní rodinná komunikace.

Romanův táta umřel, když byly synkovi čtyři roky, máma se zanedlouho podruhé vdala za násilníka a cholerika, a tak se mu před očima odehrávaly výjevy pro dítě krajně nevhodné.

Ve čtrnácti raději napůl odešel a napůl utekl do internátu, aby na to už nemusel koukat.

Jako obrázek

Oba jsme si ve vzájemném vztahu nevěděli rady, netušili jsme, jak na to. A tak jsme se rozcházeli a scházeli.Lékem na úplně všechno, univerzálním, posilujícím, nenahraditelným, bylo ženské přátelství. Vídaly jsme se pokaždé první úterý v měsíci, někdy častěji.

Ale první úterý v měsíci bylo zvykem nevynechávat. „Kdyby mě tam měli přivézt na vozejku!“ smála se Anička, kterou jsem beztak často vídala ve venkovské prodejně.

Zatímco Renatě se podařilo provdat se za kolegu v nové práci a porodit krásnou dcerku, Anička a já jsme prozatím takové štěstí neměly. Přitom Anička byla hezká jako obrázek, tvrdila však, že chlápci, co se kolem ní motají, jsou pro praktický život nepoužitelní. Hodně jsme se nasmály, když je popisovala.

Předem splněno

Záhy bohužel přišel den, kdy nás smích přešel. Usměvavou Aničku v prodejně vystřídala nevrlá ježibaba a první úterý v měsíci jsme se v naší útulné, tiché hospůdce na předměstí sešly jen ve dvou. Tehdy bylo jasné, že něco nehraje.

Že se stalo něco moc a moc zlého.Těžce onemocněla. Možná se do jejího zdravotního stavu promítlo i veškeré strádání, náhlá smrt nejbližších a marné hledání spřízněné duše.

Byla neuvěřitelně statečná, v duchu jsem byla přesvědčena, že bych na jejím místě jen a jen fňukala. „Nebudu si jí všímat,“ konstatovala o své nemoci. „Budu dělat, že neexistuje.

Třeba ji to přestane bavit a dá si odchod.“ Nějaký čas to tak skutečně vypadalo, radovaly jsme se, že, jak říkala Anička, vzala roha, ale vrátila se a udeřila s ještě daleko ničivější silou.

Když se pak Anička vrátila z nemocnice, byla hubená, bledá jako stěna a při chůzi se opírala o hůl. Tentokrát jsme se sešly v její mrňavé zahrádce, aby se nemusela nikam trmácet. „Hlavně neříkejte, že to bude dobrý,“ byla její první slova.

Nalila nám domácí mátovou limonádu s citronem a nemilosrdně pokračovala: „Dobrý to nebude. Ale ráda bych si ještě něco splnila. Mám přání.“ Vyhrkla jsem: „Je předem splněno.“

Co nejdřív

Pousmála se: „Jen abys nelitovala. Holky. Musím ještě vidět polární záři.“ Rozhostilo se dlouhé ticho. „Polární… záři?“ hlesla po pauze Renata. „Polární záři,“ odhodlaně, se zasněným úsměvem zopakovala naše nemocná kamarádka.

Byly jsme s Renatou jako v Jiříkově vidění. Vzpomněla jsem si svou čtyřku ze zeměpisu v deváté třídě základní školy. Na vysvědčení. Renata byla lepší, dostala trojku. „A kde se to jako… zjevuje?“ zachrčela. „Ve Skandinávii,“ zněla okamžitá odpověď.

„Aha,“ vysoukala ze sebe Renata. „A jak je to asi daleko?“ Výmluvné mlčení svědčilo o tom, že daleko je to hodně. Přikročily jsme k probírání praktických věcí. Renata se zrovna rozváděla, nevlastnila řidičák a auto značky Favorit beztak vysoudil manžel.

Já jsem automobil měla, pokud se tomu dalo tak říkat. „A zvládne tu dálku?“ tiše se zajímala Anička. Odhodlaně jsem přikývla. Ovšem vůz patřil do šrotu již v okamžiku koupě.

Bála bych se s tím jet i do Chebu. A to radši ani nemluvím o tom, jaká jsem řidička. „Tak domluveno,“ hlesla jsem. „Je potřeba odjet co nejdřív,“ zapípala Anička.

Finsko

Po zhltání několika cestopisů a horečných poradách s lidmi, kteří neměli na vysvědčení čtyřku ze zeměpisu, dospěl náš svérázný trojlístek k závěru, že je potřeba vzít si týden dovolené, zajistit hlídání pro Renatinu dcerku a vyrazit, směr Finsko.

Špatně se mi v tu dobu spalo. Vybavilo se mi, jak při vyjíždění ze dvorku zpravidla porazím popelnici a tuhle jsem minula dům o tři centimetry. Jak dojedu s těmito schopnostmi a finančním zázemím do daleké Skandinávie, mi nebylo příliš jasné.

Ale když člověk musí, tak musí. Se smíšenými pocity jsem si balila kufr a kontrolovala doklady. Zavrzaly dveře, někdo za mnou stál. „Tak jsem se doslechl, co zase vyvádíš,“ řekl známý hlas. „Pořád doufám, že je to špatný vtip.

Opravdu se tou rachotinou chystáš do Finska? A chceš řídit? Vzpomínáš si, jak jsem tě na jaře tahal za vesnicí ze škarpy?“ To mě zase už nadzvedlo ze židle.

Bylo to kouzlo

„Pořád mě podceňuješ!“ vybuchla jsem. A hned jsem si sedla. Měl pravdu. Moji strážní andělé uspořádali brífink a došli k závěru, že mi musí poslat pomoc v podobě Romana. Zavezl nás svým autem, do severského Rovaniemi, kde jsme to úchvatné divadlo zhlédli.

Barva světelného úkazu se proměňovala od bílé přes zelenou po purpurovou. Nadšení, které jsme v té chvíli cítili, vystřídala stísněnost. Cesta zpátky byla smutná a tichá, protože jsme věděli, že jednu z nás čeká ještě další cesta, z níž se nikdo nikdy nevrátil.

Za několik měsíců jsme se my tři loučily. Bylo to v nemocnici, to už se Aniččin čas počítal na dny. „Byl to ten nejkrásnější dárek, moc děkuji,“ řekla o polární záři.

„A my jsme se s Romanem dali díky polární záři zas dohromady,“ poznamenala jsem a dodala: „A to byl zas tvůj dárek pro mě, na oplátku. Moc děkuji.“ Usmála se. Tiskly jsme si ruce, všechny tři.

Hana (61), západní Čechy

Související články
6 minut čtení
Byli jsme šťastní. Já s manželem, syn Patrik s Klárou a její rodiče. Byli jsme skvělá, velká rodina. Jenže nevinná nehoda vše změnila. Snacha zemřela, a to nás krutě rozdělilo. Všichni nám záviděli, jak skvěle vycházíme. Navštěvovali jsme se na chatách, jezdili jsme na dovolené, pomáhali jsme si. Často to totiž někde skřípe. Buď mladí vycházejí jen s jednou částí rodiny, nebo je tam minimálně c
3 minuty čtení
Já a Bětka jsme byly nejlepší kamarádky od základky. I když jsme poté šly každá na jinou střední, stále jsme se vídaly. Až do jisté doby. Byly jsme jedno tělo, jedna duše. Chodily jsme na zábavy, řešily jsme své problémy, drbaly jsme ostatní holky. Samozřejmě jsme probíraly i naše muže. Já jsem byla spíš nevázanější, Bětka vždy toužila po velké rodině. Chtěla se brzy vdát a mít velkou rodinu. R
3 minuty čtení
Když Marta slavila své čtyřicáté narozeniny, vypadalo to spíš jako funus. Dobře jsem tehdy věděla, co moji milovanou holčičku trápí, ale pomoci jsem jí, bohužel, neuměla. Nastaly zlé časy, kvůli dceři. Když slavila čtyřicáté narozeniny, vypadalo to spíš jako pohřeb než jako oslava. Přispělo k tomu i podzimní počasí. Nepomohlo ani víno, ani kávovar, který dostala darem ode mě a manžela, ani svet
6 minut čtení
Lenka byla moje kamarádka od střední. Jenže zatímco my všichni jsme dospěli, založili rodiny, ona si stále užívala jako dvacetiletá. A to se jí vymstilo. Na škole jsme byli skvělá parta, dodnes se vlastně vídáme na četných srazech. S žádnou jinou školou to takto nemám. Nejbližší jsem si tehdy byla právě s Lenkou. Zábavná a bezstarostná holka, moc hodná. Na tehdejší věk normální. Jenže jak na
3 minuty čtení
Byl to můj kamarád. Já chtěla víc než přátelství, on se bál vztahu. Nakonec ho jiná žena dohnala k alkoholismu. A tragické nehodě. Do třiceti jsem toho stihla docela dost. Vždycky jsem byla podnikavá holka. Jen co jsem skončila gymnázium, jsem začala podnikat s půjčováním šatů, do toho jsem si přivydělávala různými brigádami. Stejně jako v práci jsem byla oproti vrstevníkům napřed i v soukromém
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Blboun nejapný 2.0: Bude se mít kam vrátit?
21stoleti.cz
Blboun nejapný 2.0: Bude se mít kam vrátit?
Když u břehů Mauriciu poprvé přistála evropská loď, námořníci se mohli potrhat smíchy: Jídlo jim tam chodilo samo naproti! Ptáci velcí jako krocani se dali bezelstně ubíjet, neutíkali a svá vejce nech
Opečené škubánky s mákem
tisicereceptu.cz
Opečené škubánky s mákem
Jednoduché sladké jídlo připravené z mouky a brambor buď milujete, nebo nenávidíte. Specifickou chuť jídlu propůjčuje také mák, kterým se šišky sypou. Potřebujete 1 kg brambor 220 g hladké mouk
Nový život pro starobylou usedlost
rezidenceonline.cz
Nový život pro starobylou usedlost
Původní lovecký zámeček, už tak trošku trochu staromódní, byl zcela zrekonstruován, aby se proměnil v elegantní, moderní a příjemné útočiště. Jsou místa, která nás okouzlí na první pohled; mají ono těžko uchopitelné kouzlo přitažlivosti. Stejně tak tomu bylo i s malým, tak trochu zanedbaným zámečkem, vzdáleným několik málo kilometrů západně od francouzského Lyonu. Když mladí manželé poprvé tuto romantickou stavbu
Středověké hrady krále Václava IV.: Historické legendy i strašidelné příběhy ze současnosti…
enigmaplus.cz
Středověké hrady krále Václava IV.: Historické legendy i strašidelné příběhy ze současnosti…
Bezprostřední příčinou ke stavbě nového hradu Točníka byl bezpochyby požár, který roku 1395 poškodil původní králův hrad Žebrák. Nedlouho poté si tedy začal král Václav IV. stavět honosnější a pohodln
Nakonec neskončím sama!
skutecnepribehy.cz
Nakonec neskončím sama!
Když mi zemřel milovaný muž, nikoho jiného jsem si nehledala. Cesty osudu jsou někdy ale nevyzpytatelné. Roky jsem žila sama. Manžel mi zemřel na rakovinu. V den desátého výročí jeho úmrtí jsem uklízela knihovnu. Když jsem vzala do ruky jeho nejoblíbenější knížku o letadlech, vypadl z ní zvláštní vzkaz a peníze. Boj prohrál Nikdy v životě jsem netrpěla tolik jako
Konec muže nenásilného odporu: Mahátma Gándhí
epochaplus.cz
Konec muže nenásilného odporu: Mahátma Gándhí
Mahátma Gándhí, známý jako „Velký duch“, byl jedním z nejvýznamnějších vůdců indického boje za nezávislost. Jeho filozofie nenásilného odporu inspirovala miliony lidí po celém světě. Přestože jeho život skončil tragicky, jeho odkaz žije dál jako symbol míru a svobody. Po první světové válce je stále více lidem zřejmé, že se éra britské koloniální velmoci chýlí
Pojďte se projít po mostě
epochanacestach.cz
Pojďte se projít po mostě
K čemu jsou mosty přes řeku? Aby měl člověk blíž k člověku přece! Mnohé z nich si zaslouží pro svou krásu, jedinečnost nebo architektonické provedení naši bližší pozornost. Často po nich projdeme a ani si jich nevšímáme. Přitom jsou tak zajímavé. Nejeden fotograf by možná kvůli jejich kráse a pořízení snímku před nimi padl i
Ruský Kolumbus: Na moře ho znovu vyhnala carevna
historyplus.cz
Ruský Kolumbus: Na moře ho znovu vyhnala carevna
Loď dánského kapitána si proráží cestu chladnými vlnami stále dál na sever. Všichni s napětím hledí kupředu. Postaví se lodi do cesty pevnina? Žádná tu ale není a cesta je volná. Svět se konečně dozví, že Asie není spojena s Amerikou. Rodina celního inspektora, do níž se v dánském přístavním městě Horsens narodil chlapec Vitus Bering (1681–1741),
V nové kavárně na Pankráci zaplatíte kryptoměnami
iluxus.cz
V nové kavárně na Pankráci zaplatíte kryptoměnami
V OC Arkády Pankrác byla otevřena unikátní kavárna BITmarkets Café by CAFÉ LEVEL, která propojuje lásku ke kvalitní kávě s fascinujícím světem kryptoměn a technologických inovací. Návštěvníci si zde m
Jak se vyhnout nachlazení? Pomůže strava a otužování!
nejsemsama.cz
Jak se vyhnout nachlazení? Pomůže strava a otužování!
Podzim přináší nejen chlad, ale i virózy a nachlazení a další nemoci. Můžete se jim ale vyhnout, když posílíte svou imunitu. Imunitní systém, pokud dobře funguje, nás chrání před škodlivými mikroorganismy. Pokud ale dojde k jeho oslabení, je potřeba mu pomoci. Jezte s rozmyslem Pestrý jídelníček je jedním z nejdůležitějších předpokladů. Zařaďte do něj co nejvíce čerstvé zeleniny a
Nejzáhadnější rytina všech dob: Lze Melancholii vůbec rozluštit?
epochalnisvet.cz
Nejzáhadnější rytina všech dob: Lze Melancholii vůbec rozluštit?
Rok 1514 je v životě německého renesančního umělce Albrechta Dürera nesmírně krutý. Umírá mu jeho milovaná matka. „Smutek, který jsem kvůli ní cítil, se nedá ani popsat,“ zaznamenává si tehdy. A pak stvoří Melancholii I, mědiryt zhruba ve formátu A4, který dodnes mate historiky umění.   Podle znalce renesančních umělců Giorgia Vasariho (1511–1574) Dürerova Melancholie
Šťastná novinka u Marešů?
nasehvezdy.cz
Šťastná novinka u Marešů?
Během dovolené v Las Vegas zamířil moderátor Leoš Mareš (48) do tetovacího salónu a na ruku si nechal zvěčnit jména svých tří dětí – Jakuba, Matěje a Alex. Pochlubil se tím svým fanouškům, kteří