S kamarádkou Radkou jsme se narodily skoro ve stejný okamžik a v pubertě jsme svoje přátelství spojily krví.

Životem jsme proplouvaly společně, dokud Radka jednoho dne tragicky nezahynula. Poté se mi začaly dít podivné věci.

Jako sestry

S Radkou jsme se znaly od miminek. Naše maminky totiž porodily jen pár minut po sobě a skamarádily se na pokoji pro šestinedělky. Díky tomu jsme společně vyrůstaly, chodily do jedné školky i školy a trávily spolu veškerý volný čas.

Byly jsme zkrátka jako sestry. Nikoho jiného jsme mezi sebe nepustily. V pubertě nás napadlo, že bychom své přátelství mohly stvrdit krví.

Spojeny krví

Jedno podzimní odpoledne jsme se za tím účelem sešly u nás doma. Nožíkem jsme si nařízly kůži pod zápěstím, dokud neteklo trochu krve. Pak jsme k sobě rány přiložily a řekly jsme:

„Kamarádství na celý život, rozdělí nás až smrt.“ Už si přesně nepamatuji, kdo to vymyslel a proč. Od té doby jsme ale měly pocit, že k sobě patříme. Do dneška mám na tom místě malou jizvu. Život plynul dál. Obě jsme si našly zaměstnání a po čase i partnery.

Měly jsme strach, aby se poté naše cesty definitivně nerozdělily, a tak jsme si hledaly bydlení blízko u sebe. Nakonec se povedlo sehnat byty přes ulici. Když jsme oslavily třicáté páté narozeniny, čekal mě šok. Radka se jednou v noci při přecházení ulice špatně rozhlédla a srazilo ji auto.

Jizva mě rozbolela

Byla na místě mrtvá. I teď, když píši tyto řádky, jsem pořád otřesená. Už se s ní nikdy nezasměji, už nikdy nezajdeme jen tak na kávu. V tu noc, kdy tragicky zahynula, mě hrozně bolela „naše“ jizva na zápěstí.

Možná to někomu bude znít neuvěřitelně, i já jsem se snažila sama sobě namluvit, že to není možné. Můj život se ze dne na den radikálně změnil. Uzavřela jsem se do sebe. O Radce se mi každou noc zdálo. Ve snu jsem pořád měla před sebou tu osudnou nehodu.

Sice jsem u ní nebyla, ale obraz byl celkem jasný. Radka se v rychlosti rozhlédla a vešla do vozovky. Pak přišel silný náraz. V ten moment mě probudila urputná bolest zápěstí. Někdy měla jizva dokonce podivnou barvu. Skoro rok mě ten sen pronásledoval.

Pociťovala jsem stále stejnou bolest. Jak na duši, tak na ruce. Moje tušení, že v tom bude něco víc, se pak o několik let později potvrdilo.

Byla to úleva

Abych se se situací lépe smířila, rozhodla jsem se, že zkusím přejít ulici, kde Radka zemřela. Šla jsem tam také v noci. Dlouho jsem stála na místě, pak jsem se zhluboka nadechla a vykročila. Ucítila jsem velikou úlevu.

Podívala jsem se na jizvu a ta na pár vteřin zrudla. Od té doby se mi ten sen nezdál a jizva už mě také nebolí.

Iva J. (50), Sokolov